V původním řízení se jednalo o případ šesti členů palubního personálu různých národností, kteří pracovali jako zaměstnanci společnosti Ryanair a Crewlink. V pracovních smlouvách těchto zaměstnanců bylo stanoveno, že za místo výkonu práce se považuje Irsko, smlouvy se řídí irským právem a případné spory mezi smluvními stranami budou řešeny před irskými soudy. Pracovní smlouvy dále určovaly, že „mateřským letištěm“, od něhož zaměstnanci nesmí bydlet ve vzdálenosti větší než jedna hodina, je letiště Charleroi.
Když se později tito zaměstnanci obrátili na soud v Belgii v pracovněprávní věci, belgický soud měl pochyby ohledně své příslušnosti pro řešení tohoto sporu. Belgický soud totiž dospěl k závěru, že doložka obsažená v pracovních smlouvách o příslušnosti irských soudu v pracovních smlouvách zaměstnanců je s ohledem na ustanovení Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“), neplatná. Nicméně, vzhledem k tomu, že nařízení Brusel I stanoví, že zaměstnavatel, může být žalován také v „místě obvyklého výkonu práce“, belgický soud řízení přerušil a položil předběžnou otázku k Soudnímu dvoru Evropské unie, zda „mateřské letiště“ vzhledem ke specifikům leteckého průmyslu lze považovat za zmíněné „obvyklé místo výkonu práce“.
Soudní dvůr Evropské unie poukázal na to, že podle dosavadní judikatury pravidla pro učení příslušnosti pro pracovněprávní spory mají chránit zaměstnance jako slabší smluvní stranu. V souladu s tím je zaměstnanec oprávněn žalovat svého zaměstnavatele v členském státě, kde má zaměstnavatel sídlo či ve členském státě místa, kde zaměstnanec obvykle vykonává svou práci, a to podle toho, které je dle názoru zaměstnance jeho zájmům příznivější. Soudní dvůr evropské unie Soudní dvůr evropské unie pak shrnul, že pojem “mateřské letiště“ sice nelze postavit na roveň „obvyklému místu výkonu práce“, nicméně “mateřské letiště“ představuje významnou indicií pro určení „místa, kde zaměstnanec obvykle vykonává svou práci“.
Lze tedy předpokládat, že zaměstnanci leteckých společností sídlících v jiném členském státě , kteří pracují jako členové palubního personálu, jejichž „mateřským letištěm“ je letiště Václava Havla Praha, se budou se svou žalobou v pracovněprávní oblasti moci obrátit i na soudy v České republice.
Mgr. Hedvika Klímová,
advokátní koncipientka
Holec, Zuska a partneři