V posledních letech se stále více zemí zaměřuje na boj proti praní špinavých peněz, financování terorismu a daňovým únikům. Jeden z klíčových prvků v tomto úsilí je identifikace skutečných majitelů právnických osob a právních uspořádání. Evidenci skutečných majitelů právnických osob a právních uspořádání se v České republice věnuje zákon č. 37/2021 Sb., o evidenci skutečných majitelů (dále jen „ZESM“). Cílem ZESM je zvýšit transparentnost vlastnických struktur právnických osob a právních uspořádání a přispět tak k boji proti praní špinavých peněz, financování terorismu a dalším nelegálním praktikám.
ZESM byl naposledy novelizován zákonem č. 245/2022 Sb., kterým se mění zákon č. 37/2021 Sb., o evidenci skutečných majitelů (dále jen „novelizační zákon“), kdy tato novelizace představuje transpozici AML směrnice (směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/849 ze dne 20. 5. 2015 o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu, o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 648/2012 a o zrušení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES a směrnice Komise 2006/70/ES, ve znění V. AML směrnice).
V tomto článku se zaměříme na způsob určení skutečných majitelů u zapsaných ústavů[1]. Pro pořádek uvedeme, že ústavy jsou specifické právnické osoby, které zahrnují zejména organizace působící v oblasti kultury, vzdělávání a výzkumu. Jejich začlenění do systému evidence skutečných majitelů představuje zvláštní výzvy a otázky, kterým se budeme v následujícím textu věnovat.
Nejprve se seznámíme se ZESM a definicí skutečného majitele dle § 2 písmena c) ZESM po poslední novele. Poté se zaměříme na novelu ZESM novelizačním zákonem, která zásadně mění definici skutečného majitele a ovlivňuje tak povinnosti ústavu v souvislosti s evidencí skutečných majitelů. V dalších kapitolách se podrobněji věnujeme kritériím, metodologii a postupům určení skutečných majitelů u ústavů.
Cílem článku je poskytnout ucelený přehled o problematice určení skutečných majitelů u ústavů ve světle platné legislativy a přispět tak k lepšímu porozumění povinnosti a výzev, kterým ústavy čelí.
Podle ZESM, jak byl novelizován novelizačním zákonem, je skutečným majitelem každá fyzická osoba, která v konečném důsledku vlastní nebo kontroluje právnickou osobu nebo právní uspořádání (§ 2 písm. c) ZESM). Tato nová definice nahrazuje a značně zjednodušuje původní koncept zákonné definice skutečného majitele založený na osobách koncového příjemce a osobách s koncovým vlivem u nichž se ještě v rámci evidence skutečných majitelů rozlišovalo mezi přímým či nepřímým skutečným majitelem.
Po novelizaci lze říci, že vlastnictví nebo kontrola v rámci právnické osoby mohou být vykonávány prostřednictvím různých mechanismů, jako jsou například držení více než 25% akcií, hlasovacích práv nebo kapitálových podílů. Kontrola může být také založena na významném vlivu nebo rozhodovací moci v dané právnické osobě. Při určování skutečných majitelů je třeba posoudit, za příslušná fyzická osoba splňuje alespoň jedno z těchto kritérií vlastnictví nebo kontroly. Pokud není možné identifikovat žádného skutečného majitele podle těchto kritérií, může být za skutečného majitele považován statutární zástupce právnické osoby nebo jiná osoba s rozhodovacími pravomocemi v rámci právního uspořádání. Evidující osoby mají povinnost udržovat aktuální informace o skutečných majitelích (§ 9 odstavec 1 ZESM).
Znění ZESM po novele novelizačním zákonem rozšiřuje kategorie osob, které jsou povinny provést identifikaci skutečných majitelů a získané informace nechat zanést do evidence. Podle § 4 odst. 1 a násl. ZESM, povinnost zajišťovat, ověřovat a uchovávat informace o skutečných majitelích nyní zahrnuje nejen obchodní společnosti, fundace, nadace a ústavy, ale také další právnické osoby, na které před novelizací tato povinnost nedopadala jako společenství vlastníků jednotek, církve a náboženské společnosti či politické strany a hnutí.
Při určování skutečného majitele u ústavů postupujeme následovně. Pokud je zakladatelem dotčeného ústavu Česká republika, kraj nebo obec, ústav skutečného majitele dle § 7 odst. 2 písm. g) ZESM nemá.
V opačném případě se uplatní § 5a odst. 1 ZESM, který stanovuje, že ústav v konečném důsledku vlastní nebo kontroluje každá fyzická osoba, která v nich uplatňuje rozhodující vliv. Uvedené rozvádí odst. 2 téhož ustanovení, který vymezuje, kdo má rozhodující vliv. Je to ta osoba, která na základě vlastního uvážení, bez ohledu na to, zda a na základě jaké právní skutečnosti, může přímo nebo nepřímo prostřednictvím jiné osoby nebo právního uspořádání dosáhnout toho, že rozhodování statutárního nebo jiného řídicího orgánu odpovídá jeho vůli.
Vyjma výše uvedeného je skutečným majitelem ústavu současně také vždy i každá fyzická osoba, která je jeho zakladatelem nebo ředitelem nebo členem jeho správní nebo dozorčí rady nebo osobou v obdobném postavení (§ 6 odst. 2 ZESM). Pokud je některá z osob dle § 6 odst. 2 ZESM právnickou osobou (např. zakladatel ústavu), platí dle § 6 odst. 4 ZESM, že skutečným majitelem je skutečný majitel této právnické osoby.
Na základě výše uvedeného postupu snadno dospějeme k závěru, že pokud je ústav založen jediným zakladatelem, kterým je stát, kraj či obec, ústav skutečného majitele nemá. Pokud ústav založí více zakladatelů, které lze všechny podřadit pod výčet Česká republika, kraj a obec, opět platí, že ústav skutečného majitele nemá. Jak ale postupovat, když má tuzemský ústav, působící v oblasti kultury a plnící roli terciálního vzdělávání, u kterého skutečného majitele vyhodnocujeme, dva zakladatele, z nichž jeden je obcí a druhý veřejnou vysokou školou?
Byť se jeví, že v takovémto případě nelze postupovat podle § 7 odst. 2 písm. g) ZESM a konstatovat, že dotčený ústav skutečného majitele nemá, opak je pravdou. Vrchní soud v Praze toto svou rozhodovací činností ostatně potvrdil ve snaze předejít přepjatě formalistickému výkladu ZESM.
Vrchní soud ve svém usnesení sp. zn. 6 Cmo 16/2022 ze dne 27. 1. 2023 při posuzování výše uvedené otázky vycházel mimo jiné z komentáře k § 7 ZESM uvedeném v důvodové zprávě k ZESM. Z důvodové zprávy vyplývá, že dikce § 7 ZESM směřuje k řešení situace některých právnických osob, jejichž transparentnost je zajištěna jinými způsoby nebo u kterých nelze o skutečném majiteli vůbec uvažovat. U vybraných právních forem právnických osob a užitých právnických osob sui generis se pomocí nevyvratitelné právní dojem domněnky deklaruje, že tyto právnické osoby skutečného majitele nemají. Samotný ZESM je pak založen na principu negativního výčtu, kdy platí, že všechny právní formy právnických osob neuvedené v § 7 ZESM skutečného majitele mají.
S ohledem na smysl a účel unijní úpravy zjišťování skutečného majitele je právě transparentnost právnických osob a právních uspořádání klíčovým důvodem pro tuto úpravu. Pokud určité právnické osoby nemohou být z principu netransparentní nebo je-li jejich transparentnost zajištěna jinými mechanismy, není na ně třeba ani aplikovat povinnost určit skutečného majitele. Naopak pokud má právní úprava plnit svůj význam a pokrýt co nejširší spektrum právnických osob, je třeba úpravu mířit především na ty právnické osoby, u kterých existuje potenciál pro netransparentnost. Pokud hovoříme o právnické osobě, která je transparentní ze své povahy, tzn. osoba má transparentní řízení, rozhodování i případné předávání prospěchu vzniklého při činnosti dané osoby ze zákona, není umožněno, aby v rámci osoby vznikly jakékoliv netransparentní struktury vztahů. Typicky v této souvislosti hovoříme o právnických osobách veřejného práva, u kterých z jejich podstaty není pojem skutečného majitele příliš kompatibilní s povahou těchto osob.
Soud v odůvodnění svého usnesení konstatoval, že doslovný jazykový výklad ustanovení § 7 písm. p) ZESM ve znění účinném do 30. 9. 2022[2] není vhodný, neboť míří na situace, kdy zakladatelem ústavu jsou výhradně Česká republika, kraj nebo obec. Pokud je zakladatelů ústavu více a některý z nich je jinou než v ustanovení uváděnou osobou, výjimka z evidenční povinnosti by se na něj neuplatnila.
Pokud jsou zakladateli ústavu výhradně tuzemské veřejnoprávní právnické osoby, jako je tomu v posuzovaném případě (tedy obec a veřejná vysoká škola), soud vyslovil názor, že registrovat skutečné majitele ústavu pouze proto, že v pozici zakladatele je i některá z veřejnoprávních právnických osob, která není explicitně zákonem zmíněna (veřejná vysoká škola), by bylo neúčelné. Takový postup by vůbec nenapomohl smyslu a účelu právní úpravy, který byl zmíněn výše v tomto článku.
Soud se ve svém odůvodnění opírá o skutečnost, že veřejnoprávní právnické osoby podléhají jasným zákonným pravidlům, jsou z povahy věci transparentní a taktéž nepředstavují riziko z hlediska legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu. Soud dospěl k závěru, že výjimku z evidenční povinnosti je možné s ohledem na její účel rozšířit i na situace, kdy je zakladatelem ústavu jiná tuzemská veřejnoprávní právnická osoba než stát, kraj či obec. Názor soudu příznačně dokresluje i ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) znění ZESM účinného od 1. 10. 2023, které uvádí, že skutečného majitele nemá česká právnická osoba založená nebo zřízená za účelem uspokojování potřeb veřejného zájmu, které nemají průmyslovou nebo obchodní povahu, pokud Česká republika, kraj nebo obec jí převážně financují, uplatňují v ní rozhodující vliv nebo jmenují nebo odvolávají většinu osob, které jsou členy jejího statutárního nebo kontrolního orgánu. V posuzovaném případě jsou veškeré znaky u posuzovaného ústavu naplněny, včetně toho, že zakladatel, který není uveden ve výjimce ze ZESM, je veřejná vysoká škola, která je převážně financována ze státního rozpočtu.
Mgr. Melinka Kralovianska, LL.M., MBA
HOLEC, ZUSKA & PARTNEŘI advokátní s.r.o.
[1] Právnická osoba upravená § 402 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
[2] Ve znění ZESM účinném od 1. 10. 2022 je uvedena obdobná formulace ve vztahu k zapsanému ústavu v §7 odst. 2 písm. g) ZESM.