Nekalé obchodní praktiky
První oblastí v rámci ochrany spotřebitele, která je novelou dotčena s účinností od 28. prosince 2015, je právní úprava nekalých obchodních praktik. Důvodem pro změny přitom byla kritika Evropské komise týkající se nedostatečné transpozice příslušné směrnice o nekalých obchodních praktikách (2005/29/ES).
Jednou z hlavních změn je upřesnění chápání nekalých obchodních praktik, když došlo k zavedení definice obchodní praktiky a zároveň k propracovanějšímu vymezení jak klamavých, tak agresivních obchodních praktik. Za zmínku stojí skutečnost, že došlo ke zdůraznění, že neúplný, nepravdivý nebo chybějící údaj o ceně je klamavou praktikou vůči spotřebiteli, a také skutečnost, že porušování práv duševního vlastnictví bylo z rámce nekalých praktik vyjmuto (zákaz porušovat tato práva však v zákoně zůstal). V této souvislosti došlo také k časovému vymezení zákazu nekalých obchodních praktik, když tyto jsou zakázány jak před obchodním rozhodnutím spotřebitele ohledně koupě a v jeho průběhu, tak i po učinění takového rozhodnutí. Přitom za účelem posouzení, zda jednání podnikatele vůči spotřebiteli naplňuje znaky nekalé praktiky, mají podnikatelé výslovně ve správním řízení povinnost prokázat správnost svých skutkových tvrzení učiněných v souvislosti s obchodní praktikou, jeví-li se to v konkrétním případě jako přiměřený požadavek.
Důležitou změnou v oblasti nekalých obchodních praktik je také skutečnost, že v návaznosti na požadavek směrnice byla rozšířena působnost zákona o ochraně spotřebitele, včetně zákazu nekalých praktik, na tzv. regulované profese. Nově se tak za služby ve smyslu zákona považují také služby advokátů, notářů, lékařů, veterinářů či architektů, aj. Postihy za porušení povinností vyplývajících ze zákona o ochraně spotřebitele se ale ve vztahu k daným profesím řídí zvláštními předpisy, když tyto také určují (u profesí s povinným členstvím v profesní komoře) orgány, které mají vykonávat dozor nad plněním povinností.
Mimosoudní řešení spotřebitelských sporů
Evropská legislativa byla rovněž důvodem pro zakotvení zcela nové úpravy mimosoudního řešení spotřebitelských sporů. Základem je transpozice směrnice o alternativním řešení spotřebitelských sporů (2013/11/EU), se zohledněním přímo použitelného nařízení o řešení spotřebitelských sporů on-line (č. 524/2013).
S účinností od 1. února 2016 je tak zavedena nová forma mimosoudního řešení spotřebitelských sporů, která je svou povahou konciliací. Podobně jako je tomu u mediace, úkolem nestranného subjektu je umožnit a pomoct stranám sporu uzavřít dohodu. Dle slov zákonodárce by se mělo jednat o levnější, méně formální a rychlejší způsob řešení sporu, jehož procesní postup je upraven samostatně v zákoně o ochraně spotřebitele, bez subsidiárního použití správního řádu[1]. Nutno však upozornit, že v platnosti zůstává zvláštní úprava mimosoudního řešení sporů se spotřebiteli v oblastech finančních služeb (zákon č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi), v oblasti elektronických komunikací a poštovních služeb (zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích) a v oblasti energetiky (zákon č. 458/2000 Sb., energetický zákon).
Mimosoudní řešení spotřebitelských sporů dle zákona o ochraně spotřebitele je pro podnikatele povinné, pokud si jej spotřebitel vybere a zahájí jej podáním návrhu příslušnému subjektu. Podmínkou podání návrhu je ovšem to, aby se spotřebitel nejdříve pokusil vyřešit spor přímo s obchodníkem (např. cestou reklamace, nebo odstoupením od smlouvy). Není-li takový postup úspěšný, může se spotřebitel obrátit na Českou obchodní inspekci coby obecný subjekt mimosoudního řešení spotřebitelských sporů, případně na specializovaný orgán, týká-li se spor oblasti se zvláštní úpravou (finanční arbitr, Český telekomunikační úřad a Energetický regulační úřad). Obecným subjektem mimosoudního řešení spotřebitelských sporů se může stát i tzv. pověřený subjekt. Za přesně vymezených podmínek může Ministerstvo průmyslu a obchodu pověřit mimosoudním řešením právnickou osobu založenou na ochranu spotřebitele nebo profesní komoru s povinným členstvím, pokud o to takový subjekt požádá. Ministerstvo vede a uveřejňuje seznam pověřených subjektů.
Co se týče procesního postupu, je důležité zmínit, že podnikatelé jsou povinni poskytovat subjektu mimosoudního řešení součinnost (neznamená nutně fyzickou účast, zpravidla postačí elektronická komunikace). Přitom mimosoudní řešení sporu může skončit tím, že strany uzavřou dohodu, ale také uplynutím 90-denní lhůty určené k ukončení sporu. Přístup k mimosoudnímu řešení sporu je bezplatný, ale každá strana si nese náklady účasti.
V souvislosti s novou formou řešení sporů je zavedena informační povinnost podnikatelů v § 14 zákona o ochraně spotřebitele. Dle citovaného ustanovení musí podnikatel informovat spotřebitele jasně, srozumitelně a snadno dostupným způsobem o subjektu mimosoudního řešení spotřebitelských sporů, který je příslušný. Mimo jiné tak musí učinit na svých internetových stránkách a ve všeobecných obchodních podmínkách, pokud na ně smlouva odkazuje. Pokud se spotřebitelský spor nepodaří urovnat přímo, poskytne podnikatel informace spotřebiteli také v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat. Ve vztahu ke spotřebitelským smlouvám uzavřeným on-line upravuje informační povinnost čl. 14 nařízení. Nesplnění informačních povinností podnikatelem dle § 14 zákona a dle čl. 14 nařízení je správním deliktem.
Změny vyžádané aplikační praxí
Ze změn, které si vyžádala praxe, bychom upozornili na rozšíření povinnosti podnikatele poskytovat spotřebiteli informace v českém jazyce nově na informace o cenách výrobků a/nebo služeb a na doklady o zakoupení výrobku nebo poskytnutí služby, které jsou podnikatelé povinni vydat spotřebiteli na žádost dle § 16 zákona (od 28. prosince 2015). Za zmínku stojí také nová možnost podnikatelů (od 1. 2. 2016) vzájemně si poskytovat zákonem vymezené informace o platební morálce, bonitě a důvěryhodnosti spotřebitelů prostřednictvím informační databáze. Možnost se přitom týká spotřebitelů se závazky z úvěrů a zavázaných k dlouhodobým a opětovným plněním, když do databáze se musí zapojit min. 10 podnikatelů (banky, poskytovatelé spotřebitelských úvěrů, platební instituce, a poskytovatelé platebních služeb) a databázi musí provozovat právnická osoba, která podnikatelem není.
JUDr. Michaela Hájková a JUDr. Michaela Mackovičová
[1] Úprava nařízení se použije tehdy, když spotřebitel ve vztahu uzavřeném prostřednictvím internetového obchodu využije k zahájení řešení sporu unijní platformu pro řešení sporů on-line („ODR platform“), na adrese http://ec.europa.eu/odr. Povinnost podnikatelů informovat spotřebitele o této možnosti je upravena v čl. 14 nařízení.