Systém bodového hodnocení pro odčinění bolestí a ztížení společenského uplatnění byl s příchodem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), ke dni 1. ledna 2014 zrušen mj. kvůli své problematické konstrukci, kdy v jednotlivých případech nemuselo docházet k přiznání odškodnění v souladu s principem proporcionality. Současně bylo s účinností Nařízení do praxe uvedeno ust. § 271c zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, které stanoví, že náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění se poskytuje zaměstnanci jednorázově, a to nejméně ve výši podle právního předpisu, který za tímto účelem vydá vláda – tedy dle Nařízení.
Nařízení stanovilo hodnotu jednoho bodu na 250 Kč, přičemž počet bodů, které lze v jednotlivých případech poškození zdraví udělit, a tedy jak vysoké bude v daném případě odškodnění za bolest a ztížení společenského uplatnění vzniklé v důsledku pracovního úrazu či nemoci z povolání, určují tabulky obsažené v přílohách Nařízení.
V této souvislosti je pro soudní praxi významný jeden z posledních nálezů Ústavního soudu ČR (sp. zn. IV. ÚS 3122/15 ze dne 16. 2. 2016), který se vyjádřil právě k systému bodového hodnocení, problematického zejména v návaznosti na rekodifikaci soukromého práva po účinnosti občanského zákoníku. Ústavní soud s odkazem na nový občanský zákoník připomněl, že rozhodovací činnost soudů při stanovení konkrétních částek odčinění bolestí i ztížení společenského uplatnění je třeba oprostit od vlivu moci výkonné, která není oprávněna limitovat soudy v přiznávání spravedlivé a dostatečné náhrady. Současně není dle Ústavního soudu vhodná fixace hodnoty jednoho bodu provedená Nařízením, když Metodika Nejvyššího soudu ČR k náhradě nemajetkové újmy na zdraví vychází pro oblast odčinění bolestí sice rovněž z určitého bodového hodnocení, avšak hodnotu jednoho bodu odvozuje od průměrné mzdy.
Dle Ústavního soudu musejí obecné soudy dbát na to, aby přiznaná výše odškodnění za bolest a ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech, aby mezi přiznanou výší náhrady (peněžní částkou) a poškozením zdraví jako způsobenou újmou existoval vztah přiměřenosti a rovněž aby výsledná částka odškodnění co nejvíce odpovídala okolnostem konkrétní věci a skutečným následkům, které poškozený v důsledku pracovního úrazu, resp. nemoci z povolání utrpěl. Při odčinění bolesti či ztížení společenského uplatnění tak pojmově nelze rozhodovat mechanicky na základě určitých tabulkově předvídaných bodových počtů, nýbrž výhradně vycházeje z dokazování a s náležitým zřetelem k okolnostem konkrétní věci. Justice by tak měla v jednotlivém případě zohlednit např. náklady spojené se zapojením poškozeného do normálního života nebo míru omezení v jeho osobním, společenském a pracovním životě v souvislosti s utrpěným pracovním úrazem, resp. nemocí z povolání.
Ústavní soud nálezem sp. zn. IV. ÚS 3122/15 v podstatě poskytl obecným soudům vodítko, jak by měly v případě sporů o náhradu újmy na zdraví způsobené pracovním úrazem či nemocí z povolání postupovat. Lze zejména dovodit, že se obecné soudy v rámci zachování ústavnosti mohou odchýlit od Nařízení a konkrétní bodové hodnoty použít pouze jako určitý rámec pro své rozhodnutí, vždy za předpokladu náležitého odůvodnění takového svého postupu.
Mgr. Tereza Kollárová, advokátní koncipientka
JUDr. Michaela Hájková, LL.M., advokátka