V souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (publikovaným ve Sbírce zákonů pod číslem 147/2012 Sb.) se uplynutím dne 31. 12. 2012 ruší ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (zák. č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále „o. s. ř.“).
Ustanovení § 237 o. s. ř. se dotýká pravidel přípustnosti dovolání v civilním soudním řízení; počínaje dnem 1. 1. 2013 tak nebude přípustné podat Nejvyššímu soudu dovolání proti rozsudku a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, není-li dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Důvodem pro zrušení citovaného ustanovení je zejména skutečnost, že toto dle právního názoru Ústavního soudu je natolik neurčitou či vágní právní normou, že nepředstavuje v reálném prostředí (tj. v možnostech obecné justice) předvídatelné právo, a to zejména s ohledem na nejednotnou judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k výkladu a aplikaci napadeného ustanovení, za opomíjení korigujících názorů Ústavního soudu, v nejrůznějších právních otázkách.
Předvídatelnost práva přitom dle Ústavního soudu vyplývá zejména z principu právního státu zakotveného v čl. 1 odst. 1 Ústavy; při rozhodování o ústavních stížnostech v této souvislosti bývá přitom Ústavním soudem konstatováno zpravidla porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) či výkon ústavně zakázané libovůle (čl. 2 odst. 2 Listiny).