Uvedená novela s účinnosti ke dni 1. 10. 2015 zavádí do právní úpravy povinnosti k náhradě škody a nemajetkové újmy dle zákoníku práce zejména tyto změny:
Přizpůsobení terminologie občanskému zákoníku a další legislativně technické změny
Dosavadní terminologie obsažená v právní úpravě náhrady škody v zákoníku práce (viz část jedenáctá) se přizpůsobuje pojmosloví užívanému v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“ nebo „občanský zákoník“). Nejedná se o věcnou změnu. Novela provedla celou řadu dalších změn, jejichž charakter je však spíše jen legislativně technický, a proto nejsou v tomto článku blíže rozebírány.
Z lhůt prekluzivních se staly lhůty promlčecí
Vedle změn terminologických dochází také ke změně charakteru lhůt dle ust. § 267 odst. 2 zákoníku práce (škoda na odložených věcech, které se obvykle nosí do práce) a ust. § 268 odst. 3 zákoníku práce (škoda na odložených věcech, které zaměstnanec obvykle do práce nenosí), ve kterých nejpozději musí zaměstnanec zaměstnavateli ohlásit vznik škody. Dosavadní prekluzivní lhůty jsou nově koncipovány jako lhůty promlčecí.[1]
Důvodová zpráva k tomu uvádí, že u ust. § 267 odst. 2 a § 268 odst. 3 zákoníku práce se dosavadní prekluzivní lhůta k uplatnění práva na náhradu škody mění na promlčecí, neboť není důvod pro přísnější úpravu, než stanoví o. z.
Rozšíření zákazu odchylných ujednání
Ustanoveními uvedenými ve výčtu ust. § 363 zákoníku práce, kterými se zapracovávají předpisy Evropské unie, a od kterých se tudíž dle ust. § 4a odst. 3 zákoníku práce lze odchýlit jen ve prospěch zaměstnance,[2] jsou nově také ust. § 269 až 271 zákoníku práce, která obsahují právní úpravu rozsahu náhrady škody a nemajetkové újmy vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a zproštění se povinnosti k náhradě. Uvedené tak představuje minimální standard, který je zákonem vyžadován, přičemž odchylná úprava je přípustná toliko ve prospěch zaměstnance.
Systematický přesun právní úpravy pracovních úrazů a nemocí z povolání v zákoníku práce
Opticky nejvýraznější novelizační změnu představuje zásah do systematiky zákoníku práce, kterým byla právní úprava náhrady škody při pracovních úrazech a nemocích z povolání přesunuta z přechodných ustanovení zákoníku práce do části jedenácté, hlavy III, dílu 5 zákoníku práce. Uvedená změna v systematice zákoníku práce odpovídá tomu, že novela zároveň ruší zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, se kterým přechodná ustanovení zákoníku práce počítala, a který tak je zrušován dříve, než drtivá většina jeho ustanovení stihla nabýt účinnosti. Věcné změny právní úpravy pracovních úrazů a nemocí z povolání dle zákoníku práce však již tolik výrazné nejsou.
Zpřesnění dikce zákoníku práce výslovným stanovením, že náhrada za ztrátu na výdělku náleží i při výkonu práce na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr
Dikce ust. § 271a a § 271b zákoníku práce, která upravují náhradu za ztrátu na výdělku jednak po dobu pracovní neschopnosti, jednak po skončení pracovní neschopnosti, byla zpřesněna tak, že byla nově doplněna o výslovnou úpravu nároku i pro zaměstnance, kterým ztráta na výdělku vznikne nejen při výkonu práce na základě pracovní smlouvy, ale i při výkonu práce na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr. Fakticky se jedná pouze o zpřesnění textu, neboť nárok na náhradu škody těmto zaměstnancům vzniká i podle dosavadní právní úpravy.[3]
Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a nárok na náhradu nákladů na výživu pozůstalých může náležet i po dovršení věku 65 let
V reakci na prodlužování délky nároku na starobní důchod bylo novelou upraveno ust. § 271b odst. 6 zákoníku práce tak, aby i poškozený, kterému vznikne nárok na starobní důchod později, než dovršením věku 65 let, měl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za stanovených podmínek i po dovršení tohoto věku.[4]
Podobná úprava byla provedena i v případě náhrady nákladů na výživu pozůstalých dle ust. § 271h odst. 1 zákoníku práce tak, aby i pozůstalému, kterému vznikne nárok na náhradu nákladů na výživu pozůstalých, příslušela tato náhrada do doby, kdy by příslušela zesnulému zaměstnanci náhrada za ztrátu na výdělku v případě, že by nezemřel.[5]
Výše náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění
Jednorázová náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění musí být poskytnuta zaměstnanci nejméně ve výši stanovené nařízením vlády (viz ust. § 271c zákoníku práce). Nová textace tak explicitně počítá s možností poskytnutí náhrady i ve vyšší výši na základě dohody mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem.
Nárok na jednorázové odškodnění pozůstalých má i partner
Okruh osob, které mají nárok na jednorázové odškodnění pozůstalých podle ust. § 271i odst. 1 zákoníku práce je rozšířen o partnera podle zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Důvodová zpráva k novele uvádí, že tento nárok by měl partnerovi náležet, neboť jednorázové odškodnění pozůstalých vychází převážně z alimentační funkce, přičemž vyživovací povinnost vzniká i mezi partnery (viz ust. § 10 odst. 1 zákona č. 115/2006 Sb.).
Jednorázové odškodnění pozůstalých lze navyšovat nařízením vlády
Novelou bylo rovněž upraveno zmocnění k vydání nařízení vlády (viz ust. § 271i odst. 2 zákoníku práce), kterým se ukládá zvýšit jednorázové odškodnění pozůstalých v závislosti na vývoji mzdové úrovně a životních nákladů; oproti nové textaci upravovalo dosavadní znění zákoníku práce dané zmocnění vlády k vydání nařízení toliko jako fakultativní. Podle důvodové zprávy k novele má nařízení vlády, kterým se toto zvýšení provede, reagovat na poskytování tohoto odškodnění, které bude příslušet na základě soudní praxe podle občanského zákoníku.
Úprava jednorázového odškodnění pozůstalých se aplikuje bez ohledu na uplatnění nároku
Ust. § 271q zákoníku práce uvádí ustanovení, která se aplikují bez ohledu na to, zda zaměstnanec před svou smrtí ve stanovené lhůtě právo na náhradu škody nebo nemajetkové újmy uplatnil.[6] Do výčtu v ust. § 271q zákoníku práce bylo doplněno i ust. § 271i zákoníku práce, coby ustanovení upravující jednorázové odškodnění pozůstalých, a to včetně zmocnění vlády k vydání nařízení, kterým se zvýší výše jednorázového odškodnění pozůstalým.
Při určení výše škody na věci se zohlední i to, co poškozený musí k obnovení nebo nahrazení funkce věci účelně vynaložit
Při určení výše škody na věci se vychází podle ust. § 272 zákoníku práce z obvyklé ceny v době poškození nebo ztráty. Dle novelizované právní úpravy se přitom zohlední i to, co poškozený musí k obnovení nebo nahrazení funkce věci účelně vynaložit. Uvedené doplnění, které bylo učiněno novelou, koresponduje s občanskoprávní úpravou (srov. § 2969 odst. 1 o. z.)
Činnost konaná pro zaměstnavatele na podnět zástupce zaměstnanců v Evropské radě zaměstnanců je plněním pracovních úkolů
Ust. § 273 zákoníku práce obsahující výklad pojmů „plnění pracovních úkolů“ bylo doplněno o „činnost konanou pro zaměstnavatele na podnět zástupce zaměstnanců v Evropské radě zaměstnanců“, tudíž plněním pracovních úkolů je podle ust. § 273 odst. 2 zákoníku práce též činnost konaná pro zaměstnavatele na podnět zástupce zaměstnanců v Evropské radě zaměstnanců.
Mgr. Jan Dudák, advokátní koncipient
JUDr. Michaela Hájková, advokátka
AK Holec, Zuska & Partneři
[1] Srov. ust. § 330 zákoníku práce ve znění účinném od 1. 10. 2015, kde se ovšem jedná jen o související legislativně technickou změnu.
[2] Viz ust. § 4a odst. 3 zákoníku práce: „Od ustanovení uvedených v § 363 je možné se odchýlit jen ve prospěch zaměstnance.“
[3] Viz zejm. ust. § 77 odst. 2, popř. ust. § 385 a 386 zákoníku práce (ve znění před novelou). Srov. i ust. § 370 a 371 zákoníku práce (ve znění před novelou).
[4] Viz ust. § 271b odst. 6 zákoníku práce: „Náhrada nákladů na výživu pozůstalých přísluší pozůstalým, kterým zemřelý zaměstnanec výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat, a to do doby, do které by tuto povinnost měl, nejdéle však do konce kalendářního měsíce, ve kterém by zemřelý zaměstnanec dosáhl 65 let věku nebo důchodového věku, je-li důchodový věk vyšší než 65 let.“
[5] Viz ust. § 271h odst. 1 zákoníku práce: „Náhrada nákladů na výživu pozůstalých přísluší pozůstalým, kterým zemřelý zaměstnanec výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat, a to do doby, do které by tuto povinnost měl, nejdéle však do konce kalendářního měsíce, ve kterém by zemřelý zaměstnanec dosáhl 65 let věku nebo důchodového věku, je-li důchodový věk vyšší než 65 let.“
[6] Viz ust. § 271q zákoníku práce: „Práva vyplývající z § 271g až 271j nejsou závislá na tom, zda zaměstnanec před svou smrtí ve stanovené lhůtě právo na náhradu škody nebo nemajetkové újmy uplatnil.“