V důsledku novely se s účinností od 1. 10. 2015 dotknou zákoníku práce zejm. následující změny:
Posílení významu základní zásady spravedlivého odměňování zaměstnance
Význam zásady spravedlivého odměňování zaměstnance coby jedné ze základních zásad pracovněprávních vztahů uvedených v demonstrativním výčtu v ust. § 1a odst. 1 zákoníku práce, je v pozitivní právní úpravě nově výslovně zdůrazněn jejím zahrnutím do výčtu hodnot, které chrání veřejný pořádek, obsaženém v ust. § 1a odst. 2 zákoníku práce.[1] Hlavním cílem posléze uvedeného ustanovení je ochrana zaměstnance při sjednávání pracovních podmínek před zneužitím smluvní svobody zaměstnavatelem v neprospěch zaměstnance.[2] Smluvní ujednání, která porušují veřejný pořádek, jsou podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“ nebo „občanský zákoník“) zakázána,[3] a pokud odporují zákonu a narušují veřejný pořádek zjevně, jsou absolutně neplatná.[4]
Podle novelizované právní úpravy zákoníku práce tak lze dovodit, že rozpor smluvních ujednání se zásadou spravedlivé odměny zaměstnance za práci, pokud zjevně narušují veřejný pořádek, způsobí jejich absolutní neplatnost.
Sjednocení dispozitivní právní úpravy ukončení DPP a DPČ
Novela sjednocuje dispozitivní právní úpravu možností ukončení dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr. Zákoník práce totiž sice již před novelou obsahoval dispozitivní právní úpravu možností ukončení dohody o pracovní činnosti, ale nikoliv již dohody o provedení práce, kde bylo zejména na stranách této dohody, jaké způsoby ukončení si sjednají. V důvodové zprávě k novele se uvádí, že praxe dlouhodobě postrádá dispozitivní právní úpravu možností ukončení dohody o provedení práce, a proto i s ohledem na skutečnost, že i dohody o provedení práce jsou běžně sjednávány na dobu neurčitou, se jeví jako účelné upravit způsoby zrušení závazků z obou dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr shodně.[5]
Nově tak pro obě dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr podle ust § 77 odst. 4 zákoníku práce platí, že není-li sjednán způsob zrušení právního vztahu založeného dohodou o provedení práce nebo dohodou o pracovní činnosti, je možné ho zrušit:
a) dohodou smluvních stran ke sjednanému dni,
b) výpovědí danou z jakéhokoli důvodu nebo bez uvedení důvodu s patnáctidenní výpovědní dobou, která začíná dnem, v němž byla výpověď doručena druhé smluvní straně, nebo
c) okamžitým zrušením; okamžité zrušení právního vztahu založeného dohodou o provedení práce nebo dohodou o pracovní činnosti však může být sjednáno jen pro případy, kdy je možné okamžitě zrušit pracovní poměr.
Z novelizované textace ust. § 77 odst. 4 zákoníku práce se podává, že jak vztah založený dohodou o provedení práce, tak dohodou o pracovní činnosti, lze okamžitě zrušit bez dalšího přímo ze zákona, avšak v případě, kdy by smluvní strany pojaly do textu příslušné dohody ujednání o možnosti okamžitého zrušení, je toto možné jen ve vazbě na důvody specifikované v ust. § 55 či § 56, popř. § 56a zákoníku práce. Takové řešení považujeme za nevhodné, a to jak z pohledu základní zásady zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance, tak vzhledem k omezení smluvní svobody, které se jeví v daném kontextu jako zbytečné. Domníváme se, že by v souladu s posláním pracovního práva coby ochranných právních norem ve prospěch zaměstnanců, jakož i ust. § 2 odst. 2 o. z., mělo být systematickým výkladem dovozeno, že zákoník práce připouští okamžité zrušení právního vztahu založeného DPP či DPČ, avšak pouze v těch případech, kdy by bylo možné takto zrušit pracovní poměr. Nelze však předjímat, zda bude tento pohled sdílet i soudní praxe.
Vzhledem k tomu, že novela neobsahuje přechodná ustanovení a že ani novelizovaná přechodná ustanovení zákoníku práce nedávají oporu pro jiný vklad, lze v souladu se zásadou „lex posteror derogat legi priori“ mít za to, že nová právní úprava se vztahuje i na pracovněprávní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovním poměr vzniklé před účinností novely. Takové dohody, není-li v nich sjednáno jinak, by proto zřejmě bylo možné po nabytí účinnosti novely ukončit podle nového znění ust. § 77 odst. 4 zákoníku práce.
Pro zrušení právního vztahu založeného dohodou o provedení práce nebo dohodou o pracovní činnosti se vyžaduje písemná forma, jinak se k jeho výpovědi nebo okamžitému zrušení nepřihlíží. Zákon tedy požaduje písemnou formu jak pro případ ukončení dohodou, tak výpovědí či okamžitým zrušením. Případné nedodržení písemné formy v případě výpovědi či okamžitého zrušení zákon spojuje s tím důsledkem, že se k uvedenému jednání nepřihlíží (tzn., že se na něj hledí, jako by nebylo). Oproti tomu v případě ukončení DPP či DPČ dohodou zákon takový důsledek nestanoví, tudíž je namístě uplatnit obecnou právní úpravu občanského zákoníku, podle které nedostatek písemné formy ukončení právního vztahu dohodou způsobí patrně jen relativní neplatnost uvedeného jednání.[6]
Náklady, které vznikly činností odborových organizací a organizací zaměstnavatelů podporující vzájemná jednání, hradí nově stát na základě dohody v Radě hospodářské a sociální dohody
Zákoník práce nově stanoví, že stát hradí náklady vzniklé činností odborových organizací a organizací zaměstnavatelů podporující vzájemná jednání na celostátní nebo krajské úrovni, která se týkají důležitých zájmů pracujících, zejména hospodářských, výrobních, pracovních, mzdových, kulturních a sociálních podmínek, přičemž stát uvedené náklady hradí na základě dohody v Radě hospodářské a sociální dohody (viz nově vložené ust. § 320a zákoníku práce). Rada hospodářské a sociální dohody představuje tzv. „tripartitu“ působící jako společný dobrovolný, dohadovací a iniciativní orgán vlády, odborů a zaměstnavatelů pro tripartitní vyjednávání, přičemž vláda nově může Radu hospodářské a sociální dohody zřídit jako svůj poradní orgán.[7]
Stát hradí i náklady na prohlubování kvalifikace svazových inspektorů BOZP
Pro vyloučení pochybností bylo v ust. § 322 odst. 2 zákoníku práce novelou výslovně zakotveno, že mezi náklady vzniklé výkonem kontroly nad bezpečností a ochranou zdraví při práci u zaměstnavatele, která je prováděna odborovou organizací, patří i náklady na školení k prohloubení kvalifikace svazových inspektorů bezpečnosti práce pověřených výkonem této kontroly a hradí je stát na základě dohody s odborovou organizací.
Důvod pro takový režim spočívá v tom, že prohlubování kvalifikace svazových inspektorů bezpečnosti práce) coby osob vykonávajících kontroly je nezbytným předpokladem profesionální úrovně těchto kontrol. Proto lze mezi náklady na výkon kontroly zahrnout i náklady na prohlubování (udržování) kvalifikace ve smyslu ust. § 230 zákoníku práce, nikoli však, jak uvádí i důvodová zpráva k novele, prostředky použité pro účely zvyšování kvalifikace (§ 231 zákoníku práce).“[8]
Odborové organizace a organizace zaměstnavatelů se považují za veřejné prospěšné
Nově podle ust. § 324 zákoníku práce platí, že: „Odborové organizace a organizace zaměstnavatelů se považují za veřejně prospěšné právnické osoby.“
Zněny v právní úpravě povinnosti k náhradě škody a nemajetkové újmy
Další relevantní změny, které novela přináší, se týkají právní úpravy povinnosti k náhradě škody a nemajetkové újmy, zejména v případě pracovních úrazů a nemocí z povolání.
Jednou z takových změn je rozšíření výčtu obsaženého v ust. § 363 zákoníku práce, tedy výčtu ustanovení, kterými se zapracovávají předpisy Evropské unie, a od kterých se tudíž dle ust. § 4a odst. 3 zákoníku práce lze odchýlit jen ve prospěch zaměstnance.[9] Mezi tato ustanovení nově patří také ust. §§ 269 až 271 zákoníku práce, která obsahují právní úpravu rozsahu náhrady škody a nemajetkové újmy vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a zproštění se povinnosti k náhradě.
Těmto změnám se blíže věnujeme v samostatném článku:
„Změny zákoníku práce od 1. 10. 2015 – část 2: Změny v právní úpravě povinnosti k náhradě škody a nemajetkové újmy podle zákoníku práce od 1. 10. 2015“.
Mgr. Jan Dudák, advokátní koncipient
JUDr. Michaela Hájková, advokátka
AK Holec, Zuska & Partneři
[1] Ust. § 1a odst. 2 zákoníku práce: „Zásady zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance, uspokojivých a bezpečných pracovních podmínek pro výkon práce, spravedlivého odměňování zaměstnance, rovného zacházení se zaměstnanci a zákazu jejich diskriminace vyjadřují hodnoty, které chrání veřejný pořádek.“
[2] Viz Bělina, M. a kol.: Zákoník práce, 2. vydání, 2015, C. H. Beck, k § 1a.
[3] Viz ust. § 1 odst. 2 o. z.: „Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.“
[4] Viz ust. § 588, věta 1., o. z.: „Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.“
[5] Viz důvodová zpráva k zákonu č. 205/2015 Sb.
[6] Srov. Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654), 1. vydání, C. H. Beck, 2014, s. 2097 – 2098, bod III. „Následky porušení zákonné formy“.
[7] Viz § 28a zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění účinném od 1. 10. 2015.
[8] Viz důvodová zpráva k zákonu č. 205/2015 Sb.
[9] Viz § 4a odst. 3 zákoníku práce: „Od ustanovení uvedených v § 363 je možné se odchýlit jen ve prospěch zaměstnance.“