Představme si tedy například situaci, kdy za společnost jedná a podepisuje smlouvy osoba, která je současně statutárním orgánem společnosti, kupříkladu jednatelem, a také zaměstnancem společnosti na pozici vedoucího manažera. Přitom v případě některých konkrétních smluv není pozice jednající osoby uvedena, a není tedy jasné, v jakém postavení daná osoba za společnost jednala. Je vůbec možné, aby v takovém případě osoba – jednatel – jednala jako vedoucí manažer coby zaměstnanec? A jaké to má důsledky z hlediska podepsaných smluv a jimi založených závazkových vztahů? Pro zodpovězení těchto a dalších otázek je zcela nepochybně nutné vyřešit nejprve otázku právní přípustnosti souběhu výkonu funkce a pracovněprávního vztahu podle platné právní úpravy.
Souběh výkonu funkce a pracovněprávního vztahu
Z ustanovení § 61 odst. 3 zákona o obchodních korporacích vyplývá, že souběh výkonu funkce a pracovněprávního vztahu téže osoby u téže společnosti je obecně přípustný. Na žádném místě ovšem zákon o obchodních korporacích výslovně nedovoluje, aby činnosti spadající do působnosti statutárního orgánu vykonávala osoba v pracovněprávním vztahu ke společnosti, vykonávajíc zároveň funkci jejího statutárního orgánu (rozdílně viz § 66d obchodního zákoníku). To způsobuje nejistotu ohledně přípustnosti takového souběhu, a i odborná veřejnost se ve svých názorech rozchází. Jedna část právnické obce zastává názor, že přípustnost souběhu dána je, a svůj závěr odůvodňuje zejména zásadou legální licence – co není zakázáno, je dovoleno[1]. Druhá část právnické obce však zastává opačný názor a k jeho odůvodnění užívá závěry původní judikatury a rovněž odkaz na kogentnost úpravy vztahu mezi obchodní korporací a jejím statutárním orgánem či jeho členy[2].
Také autorky článku se domnívají, že souběh výkonu funkce statutárního orgánu a pracovněprávního vztahu k téže obchodní společnosti s pracovní náplní překrývající se s předmětem výkonu funkce statutárního orgánu není dle zákona o obchodních korporacích přípustný. Vzhledem ke skutečnosti, že zákon o obchodních korporacích takový souběh výslovně nedovoluje (návrat ke stavu před rokem 2012), nelze dojít k jinému závěru než, že soudy se vrátí k zavedenému způsobu rozhodování a neumožní, aby výkon funkce člena statutárního orgánu vycházel ze dvou právních titulů. To znamená, že pracovní smlouvy vedoucích manažerů, jejichž pracovní náplň bude spočívat výlučně či částečně v činnosti spadající do působnosti statutárních orgánů, budou opět shledávány jako neplatné.
Neméně důležitým argumentem pro závěr o nepřípustnosti popsaného souběhu je skutečnost, že výkonem činnosti náležející běžně do působnosti statutárních orgánů by se v režimu pracovní smlouvy obcházel přísný korporační režim a pravidla jednání platící pro výkon činnosti statutárními orgány. Odpovědná osoba by tak mohla argumentovat, že v konkrétním případě nejednala z pozice statutárního orgánu, nýbrž z pozice zaměstnance, jehož odpovědnost je limitovaná. Rovněž lze uvést (jako další důvod výše uvedeného závěru), že výkon činností spadajících do působnosti statutárního orgánu není druhem práce. Například už jenom proto, že tyto činnosti, mezi něž patří zejména obchodní vedení, nemohou být vykonávány jako závislá práce coby hlavní znak pracovněprávních vztahů[3]. Nakonec lze usuzovat, že ani zákonodárce neměl zájem na převzetí dovolenosti popsaného souběhu do rekodifikované úpravy, když ustanovení jej připouštějící nakonec z původního návrhu zákona o obchodních korporacích vypustil.
Zastupování společnosti ve světle souběhu
Z výše uvedeného se nabízí rychlý závěr, že pracovní smlouva vedoucího manažera v úvodním příkladu je z důvodu rozporu se zákonem neplatná. Pravděpodobně by se přitom jednalo o neplatnost absolutní, když „obcházení“ přísného korporačního režimu se jeví být i v rozporu s veřejným pořádkem (§ 588 NOZ[4]). Nelze však opomíjet skutečnost, že obecně je souběh výkonu funkce a pracovního poměru přípustný (§ 61 odst. 3 zákona o obchodních korporacích), když pracovní náplň ani částečně nepřesahuje do výkonu funkce statutárního orgánu. Pro posouzení, zda je pracovní smlouva vedoucího manažera platná, je tedy nutné zejména vyjasnit, zda se pracovní náplň vedoucího manažera překrývá s výkonem jeho funkce jednatele. Klíčovým je přitom pojem obchodního vedení, když právě obchodní vedení tvoří podstatnou část činnosti statutárních orgánů (zejména u kapitálových společností).
Dle právní teorie a soudní praxe výkon obchodního vedení zahrnuje „řízení společnosti, tj. zejména organizování a řízení její podnikatelské činnosti“[5] a „průběžnou pravidelnou správu záležitostí společnosti a jejího podniku“[6], tedy rozhodování o každodenních provozních záležitostech společnosti, jako jsou organizační, technické, obchodní, personální či finanční otázky. Vezmeme-li v úvahu, že pozice vedoucího manažera v sobě z povahy věci zahrnuje jisté prvky řízení, je pravděpodobnější, že tato pozice aspoň částečně spočívá v obchodním vedení, jinými slovy ve výkonu funkce statutárního orgánu. To znamená, že na pracovní smlouvu vedoucího manažera by bylo s největší pravděpodobností nahlíženo jako na neplatnou. Lze ovšem dodat, že zobecnění beze zbytku není možné, jelikož posouzení vedoucí zaměstnanecké pozice bude záležet na okolnostech konkrétního případu.
Uzavře-li osoba smlouvu za společnost jako vedoucí manažer, byť by byla současně v pozici statutárního orgánu, autorky se navzdory pochybnostem o platnosti předmětné pracovní smlouvy domnívají, že jednání takové osoby z pozice vedoucího manažera by společnost spíše zavázalo. Samotné podepsání smlouvy nemusí totiž nutně být a zpravidla ani nebude obchodním vedením ve smyslu ustálené judikatury. Přitom pokud by zmocnění vedoucího manažera coby zaměstnance podepsat smlouvu za společnost nevyplývalo ze společenské smlouvy nebo vnitřních předpisů společnosti, dalo by se pro některé případy dovodit ze zákona, viz oprávnění osob pověřených při provozu závodu určitou činností (§ 430 NOZ) nebo oprávnění zaměstnanců zastupovat právnickou osobu (§ 166 NOZ). Lze tedy velmi obecně shrnout, že za podmínky platné pracovní smlouvy vedoucí manažer může platně zavazovat společnost jak z pozice jednatele, tak z pozice vedoucího zaměstnance. Jeho odpovědnost by se však nejspíš v každém případě řídila zákonem o obchodních korporacích a nikoli zákoníkem práce.
Mgr. Iva Valová, advokát
JUDr. Michaela Mackovičová, advokátní koncipient
[1] Havel, Bohumil. Glosa o svobodě. Co se starými souběhy? A jak s novými? Dostupné na WWW: http://www.epravo.cz/top/clanky/glosa-o-svobode-co-se-starymi-soubehy-a-jak-s-novymi-92537.html
[2] Lasák, Jan in Lasák; Pokorná; Čáp; Doležil. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2014, k § 59 ZOK.
[3] Dle prof. Stanislavy Černé je samotný výkon funkce statutárního orgánu nezávislý (in Pospíšil, D. Předseda představenstva zaměstnancem? Aneb jak je to s přípustností souběhu pracovního poměru s funkcí člena statutárního orgánu po rekodifikaci. Dostupné na WWW: https://www.obczan.cz/clanky/predseda-predstavenstva-zamestnancem-aneb-jak-je-to-s-pripustnosti-soubehu-pracovniho-pomeru-s-funkci-clena-statutarniho-organu-po-rekodifikaci). Ve vztahu k obchodnímu vedení je dokonce výslovně uzákoněno pravidlo, že nikdo není oprávněn udělovat statutárnímu orgánu pokyny ohledně obchodního vedení, ledaže o ně požádá.
[4] Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Dále v textu jako „NOZ“.
[5] Rozsudek NS ČR ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 29 Odo 479/2003.
[6] Rozsudek NSS ČR ze dne 18. 3. 2005, sp. zn. 4 Afs 24/2003.