Nález Ústavního soudu
Ačkoliv by se mohlo zdát, že se nejedná o zásadní soudní rozhodnutí a řešení je z hlediska právní teorie vlastně logické a jasné, v praxi se lze setkat s přístupem veřejných orgánů, jenž je v rozporu s uvedeným závěrem. Příkladem je mj. případ, který byl Ústavním soudem posuzován v rámci citovaného nálezu.
Ústavní soud řešil konkrétně situaci, kdy byl stěžovatel rozhodnutím soudu podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, později však příslušný soud rozhodl tak, že stěžovatel zbytek trestu odnětí svobody vykoná. Stěžovatel se proti rozhodnutí bránil u nadřízeného soudu stížností. Ta byla zamítnuta s odůvodněním, že nebyla řádně podána, když ji stěžovatel podal prostřednictvím datové schránky bez zaručeného elektronického podpisu.
Stěžovatel se bránil proti uvedenému postupu ústavní stížností, kterou Ústavní soud shledal důvodnou. V nálezu konstatoval, že i když je zřejmé, že trestní řád (zák. č. 141/1961 Sb.) v ust. § 59 odst. 1 neuvádí výslovně jako možnost učinit podání prostřednictvím datové schránky, tato forma doručování plyne z § 62 odst. 1 trestního řádu (orgán činný v trestním řízení doručuje písemnosti i do datové schránky) a ze zákona o elektronických úkonech a autorizované konverzi (zák. č. 300/2008 Sb.; dále jen „zákon o elektronických úkonech“). Ústavní soud dále odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (sp. zn. 8 Tdo 517/2014; sp. zn. 4 Tdo 47/2014), dle které je forma podání dodržena i v případě, je-li podání učiněno do datové schránky příslušného soudu oprávněnou osobou. Podání má v takovém případě stejnou kvalitu, jako by ho podal účastník řízení nebo jeho právní zástupce písemně s připojeným podpisem, a proto jej není třeba opatřit zaručeným elektronickým podpisem. Pro úplnost dodáváme, že Ústavní soud označil napadené rozhodnutí nadřízeného soudu za přepjatý formalismus, kterým bylo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Ačkoliv citovaný nález řeší právní otázku primárně ve vztahu k trestnímu právu procesnímu, lze jej zcela jistě prostřednictvím analogie použít i v dalších právních oblastech, např. pro účely správního řízení nebo správního soudnictví. V tomto směru působí jednoznačně i rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR, který pod č. j. 8 As 89/2011-31 ve vztahu ke správnímu soudnictví judikoval, že úkon učiněný prostřednictvím datové schránky má stejné právní účinky jako úkon písemný a podepsaný, proto nemusí být opatřen elektronickým podpisem. Nutno podotknout, že co se týče občanskoprávních řízení, judikatura již není zapotřebí. Občanský soudní řád (zák. č. 99/1963 Sb.) totiž od 1. 1. 2014 obsahuje v ust. § 42 odst. 4 výslovné pravidlo, dle nějž se povinnost podpisu nevztahuje na podání v elektronické podobě podle zvláštního právního předpisu. Tím se myslí zákon o elektronických úkonech, který upravuje právě systém datových schránek.
Právní rámec
Lze se domnívat, že problematičnost otázky vztahu datové schránky a elektronického podpisu tkví v tom, že většina procesních předpisů nereflektuje dostatečně existenci datových schránek a odpovídající právní úpravu, zejména ust. § 18 odst. 2 zákona o elektronických úkonech. V něm je v rámci úpravy provádění úkonů vůči orgánům veřejné moci uvedeno, že úkon provedený oprávněnou, příp. pověřenou osobou, prostřednictvím datové schránky má stejné účinky jako úkon učiněný písemně a podepsaný, ledaže jiný právní předpis nebo vnitřní předpis požaduje společný úkon více osob. V procesních předpisech, jako je trestní řád, správní řád (zák. č. 500/2004 Sb.) nebo soudní řád správní (zák. č. 150/2002 Sb.), je však za dostatečné podání v elektronické podobě výslovně považováno pouze takové podání, které je podepsané elektronicky podle zvláštního právního předpisu (zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu, ve znění pozdějších předpisů). Některé správní úřady či dokonce soudní orgány tak mají tendenci vykládat právní úpravu tak, že i podání činěné prostřednictvím datové schránky musí být elektronicky podepsáno. Daný výklad ovšem není správný, jelikož zákon o elektronických úkonech představuje ve vztahu k jednotlivým procesním předpisům zvláštní právní úpravu, která má přednost. Pokud tedy procesní předpis neobsahuje specifickou úpravu podání přes datovou schránku, měla by se pro takové podání použít tzv. fikce písemnosti a fikce podpisu zakotvená ve zmíněném paragrafu zákona o elektronických úkonech. Ve prospěch tohoto závěru mluví i skutečnost, že již samotné použití datové schránky při odesílání zprávy zaručuje identifikaci odesílatele a autenticitu dokumentu. Dle důvodové zprávy k zákonu o elektronických úkonech není nutné ke zprávám připojit zaručený elektronický podpis, když „přihlášení do informačního systému datových schránek jej v případě provádění úkonů vůči orgánům veřejné moci nahrazuje; pokud ale se na jeden dokument musí podle daného právního předpisu podepsat více osob, je naopak nutné datovou zprávu elektronicky podepsat, takže v informačním systému bude elektronický podpis podporován“.
Závěrem
Z výše uvedeného vyplývá, že úkony, které osoby činí vůči orgánům veřejné moci prostřednictvím datové schránky, není nutné opatřovat elektronickým podpisem, jak nyní potvrzuje dokonce nález Ústavního soudu. Jiná praxe veřejných orgánů by se dle citovaného nálezu mohla dostat až do rozporu se základními právy adresátů veřejné moci. Další „želízko“ do ustálené judikatury by tak mohlo přispět k tomu, že i v praxi bude konečně přijímán uvedený právní názor bez výjimek.
Mgr. Iva Valová
JUDr. Michaela Mackovičová