Smyslem vydání Postupu bylo vyřešení některých otázek, jejichž aplikace po vydání nových předpisů vyvolala v praxi řadu interpretačních nejasností a pochybností. Přitom jde o otázky zcela zásadní povahy, které mají přímý dopad na možnosti financování výzkumných organizací a infrastruktur.
Vydání Postupu dle našeho názoru představuje určitý pozitivní krok k objasnění věcného i procesního přístupu, který RVVI hodlá aplikovat při posuzování výzkumných organizací. Na straně druhé však přináší, a to díky některým formulačním či věcnými nepřesnostem, další četné otázky těch, jimž má být prioritně určen, tj. poskytovatelům a příjemcům podpor.
Účelem našeho stanoviska je poukázat na problematická konstatování, jež Postup obsahuje, a iniciovat tak odbornou diskusi o jeho případné jazykové či věcné korekci, kterou by si dle našeho názoru zasloužil.
Nelze též odhlédnout od faktu, že někteří poskytovatelé podpory v oblasti výzkumu, vývoje a inovací přistoupili sami k vydání určitých výkladových stanovisek k některým klíčovým otázkám financování výzkumných organizací a infrastruktur, a nutno říci, snad i poněkud šťastnější rukou – viz např. Stanovisko k článku 20 Rámce pro státní podporu VaVaI zveřejněné na stránkách Technologické agentury ČR[1].
Následující přehled problematických otázek rozhodně nepředstavuje snahu „chytat za slovíčka“ v rámci formulací, které v Postupu shledáváme nešťastnými, nepřesnými či zavádějícími. Má-li však být Postup jakýmsi interpretačním vodítkem k aplikaci nového Nařízení Komise[2] a Rámce[3], pak by měl zachovat charakter „právního dokumentu“ výkladové povahy a některé své formulace precizovat či korigovat, a to zejména z toho důvodu, že dle našich zkušeností velká část poskytovatelů podpory v oblasti VaVaI výkladové dokumenty RVVI vnímá jako víceméně závazný výklad zákona č. 130/2002 Sb., jakož i pravidel veřejné podpory v oblasti VaVaI v ČR.
Konstatování č. 1
„Nařízení Komise a Rámec stanovují dvě kategorie příjemců veřejných prostředků – organizace pro výzkum a šíření znalostí (dále jen „výzkumné organizace“) a podniky.“
Předně je třeba uvést, že Nařízení a Rámec stanovují více kategorií příjemců (např. též inovační klastry, a jak sám Postup dále uvádí, též výzkumné infrastruktury jako pojem sui generis). Je třeba si uvědomit, že právo veřejné podpory (obecně) striktně rozlišuje příjemce podpor, kteří provozují činnosti, jež mají hospodářskou povahu (a tyto považuje za podniky ve smyslu práva veřejné podpory), od ostatních příjemců, kteří neprovozují žádnou činnost hospodářské povahy, tj. nenabízejí své služby či zboží na relevantním trhu. Protože však řada subjektů fakticky provozuje jak činnosti hospodářské tak i „nehospodářské“, právo veřejné podpory je vnímá jako „podniky“ ve vztahu k jejich hospodářským činnostem, a jako „nepodniky“ ve vztahu k jejich ostatním činnostem, jež nemají hospodářskou povahu. Pokud by totiž takové subjekty byly bez dalšího vnímány jako podnik ve svém celku, znamenalo by to pro ně nemožnost financování v režimu nezakládajícím veřejnou podporu a zpravidla by tak, až na výjimky, míra podpory nemohla dosáhnout 100 %, ale výrazně nižší hranice.
Proto také právo veřejné podpory muselo stanovit podmínky, jak mají být činnosti u příjemce vnitřně členěny tak, aby některé jeho činnosti mohly být financovány v plné výši. Platí zde základní zásada, že příjemce musí jasně oddělit oba uvedené druhy činností, jakož i náklady, financování a příjmy[4], přičemž financování důsledně účetně oddělených činností, které nemají hospodářskou povahu (a ohledně nichž subjekt není podnikem) pak lze realizovat v režimu nezakládajícím veřejnou podporu. Smyslem tohoto oddělení v úrovni všech účetních souvislostí je zabránění potenciálnímu křížovému financování (subvencování) hospodářských činností z podpory určené na činnosti, které nemají hospodářskou povahu.
Zatímco u příjemce typu „organizace“ je právo veřejné podpory (v obecném pojetí) ve výše uvedeném smyslu striktní a nepřipouští financování hospodářských činností v režimu mimo veřejnou podporu, u příjemců typu „infrastruktur“ lze shledat větší benevolenci. Vůbec financování infrastruktur bylo velmi dlouho a obtížně diskutováno na úrovni Evropské komise, a proto předpisy o veřejné podpoře k tomuto tématu spíše mlčely. A právě až Nařízení Komise, a potažmo i Rámec, přinesly novou úpravu pravidel financování infrastruktur, a to nejen v oblasti výzkumu, vývoje a inovací, kdy výslovně připouští, aby infrastruktura byla financována v režimu nezakládajícím veřejnou podporu i tehdy, pokud jsou na ní vedle činností nehospodářských prováděny i činnosti hospodářské, avšak za podmínky, že takové hospodářské činnosti splňují stanovená kvalitativní a kvantitativní kritéria (viz dále).
Konstatování č. 2
„Výzkumné infrastruktury jsou dle Nařízení Komise a Rámce definovány pouze za účelem investiční podpory na jejich výstavbu nebo modernizaci.“
Toto konstatování bez dalšího vysvětlení může vzbudit dojem, že výzkumné infrastruktury lze financovat pouze formou podpory na jejich výstavbu nebo modernizace (tedy podpory investiční). Výslovné zakotvení investiční podpory výzkumné infrastruktury do článku 26 Nařízení Komise vyvolalo v praxi u některých poskytovatelů a příjemců podpory nejasnosti.
K tématu účelu a míry podpory výzkumné infrastruktury uvádíme následující shrnutí:
1) Výzkumnou infrastrukturu lze samozřejmě podpořit v režimu nezakládajícím veřejnou podporu, a to za podmínky, že bude podpořena výlučně nehospodářská činnost provozovaná na této infrastruktuře[5].
2) Podporu zahrnující též financování hospodářských činností lze v režimu nezakládajícím veřejnou podporu realizovat buď formou podpory de minimis, nebo pokud jsou splněny podmínky článku 2.1.1. odst. 20 Rámce (již zmíněná kvalitativní a kvantitativní kritéria hospodářských činností).
3) Pokud jde o režim zakládající veřejnou podporu, je možné výzkumnou infrastrukturu podpořit zejména podle Nařízení Komise (slučitelná veřejná podpora nevyžadující notifikaci Komisi); v zásadě lze aplikovat dvě formy podpory, a to podle článků 25 nebo 26 Nařízení Komise.
4) Podle článku 25 Nařízení Komise může jít o podporu infrastruktury v rámci podpory na výzkumné a vývojové projekty. Je-li nákup infrastruktury součástí projektu základního výzkumu, průmyslového výzkumu nebo experimentálního vývoje, pak je možno podpořit hodnotou odpovídající odpisům za dobu trvání projektu (objem), a to v míře, která odpovídá kategorii příslušného výzkumu (míra). Takto lze postupovat nejen u nové investice, ale lze do nákladů zahrnout i odpisy z již pořízené infrastruktury, která bude pro projekt využita; to však neplatí, pokud byla investice pořízena z veřejných prostředků (zákaz dvojího krytí nákladů).
5) Alternativně ale lze použít článek 26 Nařízení Komise, podle kterého lze financovat 50 % pořizovacích nákladů (investici), což může být výhodnější, než při aplikaci článku 25 Nařízení Komise. Tato podpora je podporou investiční povahy, tedy nikoli podporou provozních výdajů.
6) Pokud jde o režim podpory infrastruktury mimo projekt (mimo podporu na výzkumné a vývojové projekty), pak lze postupovat pouze podle článku 26 Nařízení Komise (investiční podpora ve výši 50 % pořizovacích nákladů).
Konstatování č. 3
„U účelové podpory jednotlivých projektů VaVaI může poskytovatel na základě konkrétních činností uvedených v návrhu projektu rozhodnout, že v daném projektu výzkumná organizace provádí hospodářské činnosti a bude tak muset být v rámci posuzovaného projektu podporována jako podnik. Pouze v případě, že výzkumná organizace v rámci projektu provádí výlučně činnosti podle článku 2.1.1. odst. 19 Rámce, může být intenzita podpory až 100 %…“
„Zejména v Rozhodnutí o poskytnutí podpory…musí poskytovatel jednoznačně vymezit, že podpora je určena výlučně na nehospodářské činnosti výzkumné organizace a bude poskytována a využívána za podmínek podle článku 2.1.1. Rámce.“
K výše uvedenému konstatování nutno uvést, že z něj zjevně vyplývá dobrý úmysl předmětné otázky vysvětlit v souladu s aplikací Nařízení Komise a Rámce, formulačně je však zavádějící. Předně není poskytovateli dána „možnost rozhodnout“ o tom, zda výzkumná organizace provádí v daném projektu hospodářské činnosti či nikoli. Jedná se vždy o povinnost objektivních skutkových zjištění a následného právního posouzení, zda činnosti příjemce, které mají být podpořeny, mají hospodářskou povahu či nikoli (toto posouzení je plně v odpovědnosti poskytovatele podpory). Jak bylo již výše konstatováno, pokud bude zjištěno a posouzeno, že příjemce provádí, a to i zdánlivě mimo projekt, hospodářské činnosti, musí být zajištěno jejich jasné oddělení do všech účetních souvislostí (zejména v úrovni přímých i nepřímých nákladů) a zabránění tomu, aby nedošlo k přímému nebo nepřímému subvencování hospodářských činností (zde zatím abstrahujeme od financování výzkumné organizace resp. infrastruktury podle článku 2.1.1. odst. 20 Rámce). Pokud příjemce zajistí takové oddělení hospodářských činností, a tím i zabránění subvence z podpory, nebrání takovéto činnosti v podpoře projektu v intenzitě až 100 %.
Dále je třeba upozornit, že výčet činností nehospodářské povahy v článku 2.1.1. odst. 19. Rámce není taxativní. Komise zde sice uvádí konkrétní činnosti výzkumných organizací a infrastruktur, které obecně považuje za nehospodářské, ale z významu tohoto ustanovení a systematického výkladu ve spojení s obecným právem veřejném podpory je jasné, že vedle těchto činností existují jistě i další činnosti, které v konkrétním případě nebudou mít hospodářskou povahu, a proto jejich provádění nebude mít negativní dopad na možnou míru podpory. Nadto je třeba připomenout, že např. podpora základního výzkumu je možná až do výše 100 % i tehdy, pokud je příjemce považován za podnik[6].
Obecné konstatování, že v Rozhodnutí o poskytnutí podpory musí poskytovatel jednoznačně vymezit, že podpora je určena výlučně na nehospodářské činnosti výzkumné organizace a bude poskytována a využívána za podmínek podle článku 2.1.1. Rámce, se dopouští nevhodného zjednodušení, neboť bude celá řada podpor poskytnutých v režimu zakládajícím veřejnou podporu, u nichž bude právě v Rozhodnutí nezbytné přesně odkázat na příslušný předpis a vymezit podmínky takové podpory, aby mohla být považována za podporu slučitelnou s vnitřním trhem.
Konstatování č. 4
„Na rozdíl od výzkumných organizací (výzkumné infrastruktury, kterými jsou zařízení, zdroje a související služby právní subjektivitu mít nemohou) je základním kritériem pro uplatnění Postupu právní subjektivita výzkumné organizace, která výzkumnou infrastrukturu provozuje.“
Toto konstatování je zásadní a má významný dopad na celou řadu otázek spojených s posouzením kvalitativních a kvantitativních kritérií hospodářských činností, zejména ve vztahu, k jakému „celku“ je tato činnost posuzována.
Předně je třeba říci, že pojem výzkumná organizace jako subjekt je v anglickém textu vymezen jako „entity“. Z definice výzkumné organizace jako entity (zahrnující i tzv. „virtual“ neboli „faktické entity“) a s důrazem na pojem „relevant entity“, který používá Komise ve svých odpovědích v rámci odborných diskuzí na toto téma, lze dovodit možný výklad, že pojem „entity“ se nemusí nutně krýt s pojmem „právní subjekt“[7].
Stejně tak však nebude vyloučeno, aby při plné shodě právního, ekonomického a účetního pojetí byla výzkumná infrastruktura zároveň výzkumnou organizací, a tedy právním subjektem.
Konstatování č. 5
„Od 1. července 2014 nabyly účinnosti nové nařízení Komise a Rámec. Od tohoto data musí být všechny nově vyhlášené programy na podporu VaVaI využívající výjimku podle nařízení Komise v souladu s novými předpisy, a to včetně podmínek pro poskytování podpory na nehospodářské činnosti výzkumných organizací (s až 100% intenzitou podpory). Při identifikaci hospodářských a nehospodářských činností výzkumných organizací je tedy nutno již postupovat podle nových předpisů.“
V souvislosti s tímto konstatováním považujeme za nezbytné doplnit a zdůraznit, že povinnost identifikace hospodářských a nehospodářských činností a jejich důsledné účetní oddělení jsou dány již předchozím Rámcem, a nejsou tedy novinkou, kterou by přinesly nové předpisy. Jak sama Komise zdůrazňuje, k eliminaci veřejné podpory je nezbytné u hospodářských činností naplnit jak kvalitativní, tak i kvantitativní kritéria, což odpovídá i pojmu hospodářské využití „čistě vedlejší“. Tento přístup se uplatní od 1. 7. 2014. Již podle předchozího Rámce[8] však byly výzkumné organizace povinny zavést adekvátní metody rozlišení a oddělení hospodářských a nehospodářských činností a přitom zamezit křížovému financování hospodářských činností nebo zajistit slučitelnost jejich podpory s vnitřním trhem.
Dále je nutno upozornit na nepřesnost v datu, odkdy je nutno aplikovat nová pravidla. Článek 58 odst. 3 Nařízení Komise definuje tzv. přechodné období, kdy do 1. ledna 2015 lze vyhlašovat programy dle původního obecného nařízení[9].
Konstatování č. 6
„Na základě definice výzkumné organizace má Rada za to, že s ohledem na důvody zřízení či založení definiční znaky splňují některé typy subjektů, nebude u nich Rada posouzení podle tohoto Postupu provádět. Těmito institucemi jsou veřejné výzkumné instituce a veřejné a státní vysoké školy. Kompetenčně příslušný poskytovatel (případně zřizovatel) však může vlastní posouzení provést a rozhodnout, že konkrétní subjekt znaky výzkumné organizace nenaplňuje (za poskytnutí podpory je odpovědný poskytovatel, tedy i za to, že jsou splněny všechny podmínky stanovené příslušnými předpisy ČR nebo EU).“
Postup tak navazuje na dosavadní praxi posuzování výzkumných organizací a presumuje, že veřejné výzkumné instituce, zřízené podle zákona č. 341/2005 Sb., o veřejných výzkumných institucích, ve znění pozdějších předpisů, a veřejné a státní vysoké školy, zřízené podle zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů, pojmově naplňují znaky definice výzkumné organizace, a proto Rada již nebude provádět jejich posouzení. Tento přístup je určitě relevantní, nicméně je třeba upozornit na skutečnost, že konkrétní poskytovatel podpory odpovídá podle práva veřejné podpory za to, že takové podmínky naplněny skutečně jsou, a proto dle našeho názoru nikoli „může“, nýbrž „musí“ provést vlastní posouzení, zejména tam, kde existuje riziko, že takové podmínky splněny nejsou. Přitom je dnes všeobecně známým faktem, že dělení činností veřejné vysoké školy (hlavní a doplňková činnost) a veřejné výzkumné instituce (hlavní, další a jiná činnost), jejichž účetní oddělení je dáno zákonem, se plně nekryje s pojmy hospodářská a nehospodářská činnost podle práva veřejné podpory, což v praxi vyvolává nejasnosti při klasifikaci některých činností a přináší určitá potenciální rizika.
Konstatování č. 7
„Vzdělávání prováděné soukromými vysokými školami, stejně jako vzdělávání pracovníků ve smyslu pravidel státní podpory pro podporu na vzdělávání (čl. 31 nařízení Komise) nelze považovat za nehospodářskou primární činnost výzkumných organizací.“
Postup na tomto místě aplikuje zjednodušený výklad principu, který Komise podrobněji vyložila ve Sdělení Komise o použití pravidel Evropské unie v oblasti státní podpory na vyrovnávací platbu udělenou za poskytování služeb obecného hospodářského zájmu (2012/C 8/02), čímž se dopouští určité míry možné dezinterpretace.
Předně je třeba odlišovat termín „nehospodářská činnost“ a termín „primární činnost“ výzkumných organizací (primární činnost ve smyslu článku 2.1.1. odst. 19 písm. a) Rámce považuje Komise za nehospodářskou, z obráceného pohledu však některé nehospodářské činnosti nemusí být primárními činnostmi (např. transfer znalostí podle článku 2.1.1. odst. 19 písm. b) Rámce považuje Komise při splnění podmínek za nehospodářskou činnost, přesto je pojmově a systematicky neřadí mezi činnosti primární).
Podle Komise „judikatura Unie stanovila, že na veřejné vzdělávání organizované v rámci státního vzdělávacího systému a financované a kontrolované státem, lze pohlížet jako na nehospodářskou činnost. V tomto ohledu Soudní dvůr uvedl, že stát:
„se tím, že zavede a udržuje takový veřejný vzdělávací systém financovaný zpravidla z veřejného rozpočtu, a nikoliv žáky nebo jejich rodiči, … nehodlá věnovat výkonu činnosti za úplatu, ale plní vůči svému obyvatelstvu své poslání v oblasti sociální, kulturní a vzdělávací“.
Podle téže judikatury není nehospodářská povaha veřejného vzdělávání v zásadě ovlivněna skutečností, že žáci nebo jejich rodiče musí někdy platit za výuku nebo za zápis poplatky, které přispívají k úhradě provozních nákladů systému. Tyto finanční příspěvky často pokrývají jen zlomek skutečných nákladů na službu, a nelze je proto považovat za úhradu poskytované služby. Nemění tedy nehospodářskou povahu služby všeobecného vzdělávání, která je financována převážně z veřejných zdrojů. Tyto zásady se mohou vztahovat na služby veřejného vzdělávání v oblastech odborného vzdělávání[10], soukromých a veřejných základních škol[11] a školek[12], činnosti středoškolského vzdělávání na středních školách[13], jakož i na poskytování vzdělání na vysokých školách[14].
Poskytování veřejného vzdělávání musí být odlišeno od poskytování služeb, které jsou financovány převážně rodiči nebo žáky nebo komerčními příjmy. Například komerční podniky, které nabízejí pomaturitní vzdělávání financované výhradně studenty, jasně spadají do posledně jmenované kategorie. V některých členských státech mohou veřejné instituce nabízet také vzdělávací služby, které je kvůli jejich povaze, struktuře financování a existenci konkurenčních soukromých organizací nutno považovat za hospodářské služby.
Pokud jde o vzdělávání zaměstnanců, Komise v tomto ohledu poskytla již několikrát výklad, kterým potvrdila obecný přístup, kdy rozhodující pro stanovení, zda vzdělávání pracovníků (myšleno zaměstnanců) je otázka, zda tito působí v organizaci v rámci činností, které mají hospodářskou nebo nehospodářskou povahu. Pokud půjde o pracovníky, kteří pracují na úseku nehospodářských činností organizace, potom financování jejich vzdělávání nebude představovat veřejnou podporu, pokud bude organizace splňovat povinnost jasného účetního oddělení těchto činností od činností hospodářských.
Z uvedeného vysvětlení plyne, že nelze konstatovat bez dalšího (jak činí Postup), že vzdělávání prováděné soukromými vysokými školami, stejně jako vzdělávání pracovníků, nelze považovat za nehospodářskou primární činnost výzkumných organizací, aniž by bylo v konkrétním případě posouzeno, jakých charakter daná činnost skutečně má.
Konstatování č. 8
„Splněním všech kritérií (tj. č. 1 až 6) pro posouzení naplnění definice výzkumné organizace nejsou splněny všechny podmínky pro to, aby daný subjekt mohl být příjemcem konkrétní podpory jako výzkumná organizace a s intenzitou podpory až 100 %.
Daný subjekt může být příjemcem konkrétní podpory jako výzkumná organizace pouze v případě, že splňuje definici výzkumné organizace a současně jako příjemce podpory buďto provádí ve výzkumu a vývoji pouze nehospodářské činnosti podle čl. 2.1.1 odst. 19 Rámce nebo jsou tyto činnosti hospodářské činnosti vedlejší a zároveň omezené podle čl. 2.1.1 odst. 20 Rámce. Posuzují se pouze nehospodářské a hospodářské činnosti ve výzkumu a vývoji subjektu podporované z veřejných prostředků (tj. do posuzování se nezahrnují činnosti subjektů, které provádí mimo výzkum a vývoj a které se řídí jinými ustanoveními nařízení Komise, popř. jinými předpisy).“
Postup vychází z premisy, že kvalitativní a kvantitativní kritéria pro posouzení nehospodářských činností se stanoví pouze v relevanci k činnostem ve výzkumu a vývoji („posuzují se pouze nehospodářské a hospodářské činnosti ve výzkumu a vývoji subjektu podporované z veřejných prostředků (tj. do posuzování se nezahrnují činnosti subjektů, které provádí mimo výzkum a vývoj a které se řídí jinými ustanoveními nařízení Komise, popř. jinými předpisy))“.
Pokud Postup volí tento výkladový přístup (a ten jistě stojí za seriózní diskusi, neboť ani Nařízení Komise, ani Rámec takovýto pohled nezmiňují), potom by měl blíže vymezit, co rozumí pod pojmem „činnosti ve výzkumu a vývoji“. Z této dikce vzniká například otázka, zda do této činnosti zahrnuje i vzdělávání, které může mít, jak bylo vysvětleno výše, povahu jak hospodářskou, tak nehospodářskou, a může být financováno jak v režimu nezakládajícím veřejnou podporu, tak i podle Nařízení Komise v rámci tzv. blokové výjimky na vzdělávání.
Dalším aspektem tohoto pojetí je vymezení úrovně, v jaké Postup hospodářské činnosti posuzuje, tedy již zmíněného výkladu pojmu „entity“. Jak Komise naznačuje ve svých odpovědích v rámci odborných diskuzí na toto téma, podmínky kladené na kvalitu a kvantitu hospodářských činností nutno posuzovat na úrovni „relevant entity“, za kterou Komise považuje „jakoukoli samostatnou jednotku, která může sama o sobě vykonávat danou aktivitu.“ V praxi tedy vzniká otázka, zda za tuto „relevant entity“ bude považována celá vysoká škola („na úrovni IČ“), fakulta na úrovni relativně samostatné organizační jednotky či dokonce nižší úroveň infrastruktury (např. výzkumné centrum apod.).
Na tyto otázky Postup jednoznačně neodpovídá, jakož ani na otázky, jak se bude RVVI stavět k posuzování této otázky v případě fakultních nemocnic, kde jednou z hlavních činností je poskytování zdravotních služeb jako služeb obecného hospodářského zájmu (tedy hospodářská činnost), provozovaná na infrastruktuře financované z veřejných zdrojů.
Stejně tak se Postup nevypořádává s otázkou, kterou ve svém stanovisku zmiňuje i TAČR (viz výše poznámka č. 1 pod čarou), že Nařízení Komise připouští financování hospodářské i nehospodářské činnosti při splnění zmíněných kvalitativních a kvantitativních kritérií toliko u výzkumné infrastruktury, nikoli výzkumné organizace[15]. Toto pojetí je potom v souladu s obecným pojetím zákazu financování hospodářských činností u organizací jako takových, které přináší mj. i návrh Sdělení Komise o pojmu státní podpora podle čl. 107 odst. 1 SFEU[16], neboť připouští financování mimo režim veřejné podpory přes doplňkové provozování hospodářských činností pouze u infrastruktur. Rámec pak přináší pojetí extenzívní a na první pohled v rozporu s uvedenými principy rozšiřuje tuto výjimku i na „výzkumné organizace“. Podle našeho názoru jde právě o to, jak je vykládán pojem „relevant entity“, jak zmíněno výše.
Druhý odstavec tohoto konstatování je dále zřejmě ne zcela přesný v tom, že by se měl vztahovat pouze na financování výzkumné organizace jako celku. Specifická podpora směřující výhradně do nehospodářských činností by měla být dle článku 2.1.1 odst. 20 Rámce umožněna v režimu nezakládajícím veřejnou podporu. Opačný výklad by znamenal, že by výzkumné organizace vůbec nemohly realizovat hospodářské činnosti, které nenaplňují kvalitativní znaky uvedené ve zmíněném odstavci 20. To, že jedna specifická hospodářská činnost buďto nesouvisí s hlavní činností (například pronájem volné kapacity nemovitostí) nebo nevyužívá identické zdroje (například provoz stravovacího zařízení), by tak dle tohoto závěru automaticky diskvalifikovalo celou výzkumnou organizaci z příjmu jakékoliv podpory v režimu nezakládajícím veřejnou podporu dle Rámce.
Konstatování č. 9
„Vedlejší omezené hospodářské činnosti výzkumné organizace musí být neoddělitelně s hlavní nehospodářskou činností výzkumné organizace (tj. nelze za ně považovat např. takové činnosti, které nejsou v souladu s jejím odborným či oborovým zaměřením) a mít naprosto stejné vstupy jako hlavní nehospodářská činnost výzkumné organizace. Za vedlejší omezené hospodářské činnosti výzkumné organizace nelze považovat výzkum a vývoj prováděný jménem podniků (smluvní výzkum nebo výzkumné služby), který nesmí být financován z veřejných prostředků.“
Toto konstatování vyvolává základní otázku, proč Postup považuje smluvní výzkum za činnost, která by při splnění podmínek článku 2.1.1. odst. 20 Rámce nemohla být financována z veřejných zdrojů. Shoda jistě panuje v tom, že smluvní výzkum je Komisí považován za hospodářskou činnost[17], neboť jde o nabízení služeb na relevantním trhu. Článek 2.1.2. Rámce konstatuje, že veřejné financování hospodářských činností výzkumných organizací a výzkumných infrastruktur (jako je např. provádění smluvního výzkumu) se bude zpravidla považovat za státní podporu. Toto konstatování je však uvozeno větou „aniž by byl dotčen odst. 20“, tedy aniž by se smluvní výzkum měl posuzovat jinak, než v rámci posouzení kvalitativních a kvantitativních kritérií hospodářské činnosti jako činnosti každé jiné.
Jsme naopak toho názoru, že právě smluvní výzkum má ze všech hospodářských činností výzkumné organizace či infrastruktury nejblíže k tomu, aby kvalitativní kritéria, založená na stejných vstupech, beze zbytku naplnil, a půjde tedy zpravidla jen o to, aby se spolu s ostatními hospodářskými činnostmi vešel do limitu 20 % kapacity.
Výše zmíněná konstatování považujeme za nejpodstatnější k další odborné diskuzi. Tím není jejich výčet konečný; Postup by vyžadoval též finální jazykovou korekci, aby byly odstraněny zbytečné překlepy, doplněna chybějící slova apod.
JUDr. Karel Zuska
Mgr. Matej Kliman
AK HOLEC, ZUSKA & Partneři
[1] http://www.tacr.cz/index.php/cz/legislativa/verejna-podpora/392-stanovisko-k-clanku-20-ramce-pro-statni-podporu-vavai.html
[2] Nařízení Komise (EU) č. 651/2014, ze dne 17. června 2014, kterým se v souladu s články 107 a 108 Smlouvy prohlašují určité kategorie podpory za slučitelné s vnitřním trhem (dále také jen „Nařízení Komise“)
[3] Rámec pro státní podporu VaVaI C(2014) 3282 (dále také jen „Rámec“)
[4] Viz např. článek 18 Rámce
[5] Viz článek 2.1.1. odst. 20 Rámce – „Je-li výzkumná organizace nebo výzkumná infrastruktura využívána pro hospodářské i nehospodářské činnosti, vztahují se na veřejné financování pravidla státní podpory pouze tehdy, pokud toto financování pokrývá náklady spojené s hospodářskými činnostmi…“
[6] Viz např. článek 25 odst. 5 písm.a) Nařízení Komise
[7] Srov. výklad pojmu „entity“ v Cambridge Advanced Learners Dictionary & Thesaurus © Cambridge University Press: „something that exists apart from other things, having its own independent existence“, tedy širší pojem, který může zahrnovat jak neformální sdružení více právnických osob, tak jednotlivé součásti konkrétní právnické osoby.
[8] Rámec Společenství pro státní podporu výzkumu, vývoje a inovací (2006/C 323/01)
[9] Nařízení Komise č. 800/200/2008, ze dne 6. srpna 2008, kterým se v souladu s články 87 a 88 Smlouvy o ES prohlašují určité kategorie podpory za slučitelné se společným trhem (obecné nařízení o blokových výjimkách)
[10] Věc 263/86, Humbel, Sb. rozh. 1988, s. 5365
[11] Věc C-318/05, Komise v. Německo, Sb. rozh. 2007, s. I-6957; věc C-76/05, Schwartz, Sb. rozh. 2007, s. 6849
[12] Rozsudek Soudu ESVO ze dne 21. února 2008 ve věci E-5/07
[13] Věc C-281/06, Jundt, Sb. rozh. 2007, s. I-12231
[14] Věc C-109/92, Wirth, Sb. rozh. 1993, s. I-6447
[15] Viz odst. 49 Preambule Nařízení Komise
[16] Viz článek 2.6 odst. 40 návrhu Sdělení Komise
[17] Viz článek 2.2.1. Rámce