V něm se uvádí, že osoba (typicky provozovatel obchod, hotelu nebo baru) provozující veřejně přístupnou a bezplatnou místní bezdrátovou síť s internetovým připojením (nechráněným heslem) doplňkově ve vztahu ke své hlavní hospodářské činnosti nenese žádnou odpovědnost za porušování autorských práv, jehož se dopustí uživatelé této sítě. Nicméně by to nemělo bránit držitelům příslušných práv brojit proti takovému provozovateli a domáhat se ochrany svých práv soudní cestou a zejména požadovat ukončení protiprávního jednání. Není ovšem možné domoci se ukončení připojení k internetu nebo povinnosti zabezpečení připojení heslem nebo prozkoumání veškeré komunikace jím přenášené.
Je evidentní, že i v tomto případě bude Soudní dvůr Evropské unie („SDEU“) posuzovat a upřesňovat, kdo je poskytovatelem služby jednajícím jako zprostředkovatel (poskytovatel zprostředkovatelských služeb, ve zkratce i ISP) ve smyslu směrnice Evropského Parlamentu a Rady č. 2000/31/ES, o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu („směrnice o elektronickém obchodu“) – (dále „směrnice“) a jaké prostředky nápravy lze vůbec proti nim použít, jak tomu již učinil v několika odkazovaných případech[1]. Zejména proti těm, které spadají pod „safe harbor“ ustanovení článku 12 této směrnice pojednávajícím o „prostém přenosu“ (mere conduit). Podle něj členské státy zajistí, aby v případě poskytování služby informační společnosti spočívající v přenosu informací poskytnutých příjemcem služby komunikační sítí nebo ve zprostředkování přístupu ke komunikační síti, nebyl poskytovatel služby odpovědný za přenášené informace, pokud: (i) není původcem přenosu; (ii) nevolí příjemce přenášené informace a (iii) nevolí a nezmění obsah přenášené informace. Přenos informací a zprostředkování přístupu v uvedeném smyslu zahrnuje automatické krátkodobé přechodné ukládání přenášených informací, pokud toto ukládání slouží výhradně pro uskutečnění přenosu v komunikační síti a pokud jeho délka nepřesahuje obvyklou dobu přenosu. Důležité ovšem je že výše uvedeným není dotčena možnost soudního nebo správního orgánu požadovat od poskytovatele služby v souladu s právním řádem členských států, aby ukončil porušování práv nebo mu předešel.
Pro úplnost se uvádí, že podle této směrnice je míra odpovědnosti ISP především dána zařazením do jedné ze tří kategorií: (1) poskytovatelé s prostým přenosem dat (mere conduit); (2) poskytovatelé poskytující přístup k datům ukládaných do vyrovnávací paměti (caching); (3) poskytovatelé poskytující fyzické úložiště pro poskytování obsahu (storage).
Otázkou tedy je, zda ISP provozující veřejně přístupnou a bezplatnou místní bezdrátovou síť s internetovým připojením (doplňkově ve vztahu ke své hlavní hospodářské činnosti) spadá do rozsahu služeb informační společnosti. Neboť tyto služby zahrnují všechny služby běžně poskytované na dálku za úhradu na individuální žádost příjemce služeb prostřednictvím elektronických přístrojů pro zpracování (včetně digitální komprese) a ukládání dat. Na druhou stranu služby informační společnosti se vztahují rovněž, pokud jde o hospodářskou činnost, na služby, které nehradí ti, kdo je přijímají, jako např. služby poskytující informace on-line nebo obchodní sdělení nebo ty služby, které poskytují nástroje umožňující vyhledávání dat, přístup k datům a získávání dat.
Podle předmětného stanoviska směrnice (článek 2 písm. a) a b) a článek 12 odst. 1) musí být vykládána tak, že se vztahuje na osobu, provozující veřejně přístupnou a bezplatnou místní bezdrátovou síť s internetovým připojením doplňkově ve vztahu ke své hlavní hospodářské činnosti. Přičemž není nutné, aby se dotyčná osoba výslovně prezentovala jako poskytovatel takových služeb či propagovala svou činnost.
Stanovisko uvádí, že vztahu k této osobě jako poskytovateli prostého přenosu brání znění ustanovení článku 12 odst. 1 směrnice v odsouzení na základě jakéhokoliv návrhu předpokládajícího zjištění jeho občanskoprávní odpovědnosti. Proto nelze nejenom uložit poskytovateli těchto služeb povinnost k náhradě škody, ale i rovněž povinnost k náhradě výdajů spojených s výzvou a nákladů řízení ve vztahu k porušení autorského práva nebo práv s ním souvisejících třetí osobou z důvodu přenášených informací.
Stanovisko dále uvádí, že článek 12 odst. 1 a 3 směrnice nebrání vydání soudního zákazu (může zahrnovat obecně znějící zákaz a ponechává na jeho adresátovi, jaká konkrétní opatření přijme), doprovázeného pokutou. Je však věcí vnitrostátního soudu, aby při vydání takového soudního zákazu zajistil jeho účinnost, přiměřenost a odrazující účinek (viz např. směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES, o dodržování práv duševního vlastnictví); s cílem ukončení konkrétního porušení, prevence a zároveň aby neukládal obecnou povinnost dohledu ve smyslu směrnice; byla respektována spravedlivá rovnováha mezi použitelnými základními dotčenými právy.
Stanoviska generálních advokátů nejsou právně závazná, ale v drtivé míře se od nich rozhodnutí SDEU v podstatných a rozhodujících částech neodlišují.
Oldřich Trojan
Advokátní kancelář HOLEC, ZUSKA & Partneři
[1] C 291/13 – Sotiris Papasavvas; C 314/12 – UPC Telekabel Wien GmbH; C-70/10 – Scarlet Extended SA; C-360/10 – Sabam;