Původním záměrem předkladatele, jak ostatně vyplývá i z důvodové zprávy Zákona, zřejmě bylo (prostřednictvím stanovení formy smlouvy) vyjmout z legální definice povinně uveřejňovaných smluv ty smlouvy, které nemají písemnou formu. Takto vymezená podmínka měla zabránit vytváření zbytečné administrativní zátěže v podobě formalizování smluv, tedy vyžadování jejich písemného sjednávání, v situacích, kde to současná právní úprava nevyžaduje (z povahy věci vyplývá, že uveřejnit je možné jen písemnou smlouvu). Mělo se jednat především o jednoduché rutinní smlouvy při obstarávání běžných provozních záležitostí, které jsou uzavírány ústně a není nutné ani praktické je formalizovat do písemné podoby a zveřejňovat v registru smluv (jedná se zejména o kupní smlouvy při prodeji zboží v obchodě apod.). To platí i v případě, kdy je ústně (či telefonicky) uzavřená smlouva dodatečně potvrzena písemnou objednávkou, dodání zboží je doprovázeno písemnou fakturou apod.
Od této formulace bylo v průběhu schvalování Zákona ustoupeno zřejmě kvůli obavám, že takto vymezený požadavek povede v praxi naopak k obcházení Zákona, když smlouvy, které byly doposud uzavírány písemně, budou po nabytí účinnosti Zákona sjednávány pouze ústně s cílem vyhnout se povinnosti jejich uveřejnění. Je tedy logické, že nakonec byla podmínka vymezena odlišně, a to tak, že písemná forma je povinná pro smlouvy, na které se Zákon vztahuje. Tedy v podstatě všechny smlouvy soukromoprávní, jakož i smlouva o poskytnutí dotace nebo návratné finanční výpomoci, jejíž stranou je některý ze subjektů vyjmenovaných v § 2 odst. 1 Zákona. Z tohoto okruhu smluv se nemusí uveřejňovat pouze ty, pro něž Zákon výslovně stanoví výjimku[1].
Otázkou, jejíž objasnění je cílem této krátké úvahy, je, jaké náležitosti je zapotřebí dodržet ke splnění písemné formy smlouvy. Sama důvodová zpráva ve věci podrobného zodpovězení této otázky odkazuje na obecná ustanovení zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), která se týkají právních úkonů a uzavírání smluv.
Právní jednání v písemné formě
K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího, přičemž ten může nahrazen mechanickými[2] prostředky (např. razítko či faksimile)[3]. Nutno však zdůraznit, že plným ekvivalentem vlastnoručního podpisu jsou mechanické prostředky pouze tam, kde je to obvyklé, obecně je tedy nelze za jeho ekvivalent považovat. Při posouzení, zda se jedná o situaci obvyklou či nikoliv, bude zapotřebí vycházet z výkladových pravidel a přihlédnout i k ustálené praxi mezi stranami, jakož i k obchodním zvyklostem[4].
Za určitých podmínek je možné písemnost podepsat i elektronicky[5]. Zákonodárce poslední větou ust. § 561 odst. 1 OZ implicitně připouští rovnocennost elektronického a vlastnoručního podpisu. Důležitou otázkou, která v této souvislosti vyvstává, je, zda k dodržení písemné formy právního jednání postačí elektronický podpis či je zapotřebí zaručeného elektronického podpisu, neboť zák. č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZEP“), rozeznává dva typy elektronického podpisu – elektronický podpis prostý a elektronický podpis zaručený.
Nejvyšší soud ČR se k této otázce vyjádřil mimo jiné ve svém rozhodnutí ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 3210/2007, v jehož rámci se přiklonil k nutnosti využití zaručeného elektronického podpisu[6]. Pohlédneme-li zároveň na ZEP, dojdeme k závěru, že ten se zdánlivě dostává do určitého vnitřního rozporu, když na jedné straně uvádí, že i prostý elektronický podpis předpokládá jednoznačné ověření identity podepsané osoby, a na druhé straně uvádí, že až použití zaručeného elektronického podpisu umožňuje ověřit, že zprávu tato osoba skutečně podepsala. Vztah mezi pojmy elektronický podpis a zaručený elektronický podpis vysvětluje ale důvodová zpráva, dle které může být elektronickým podpisem tedy např. „faksimile vlastnoručního podpisu dané osoby, speciální kód (PIN, heslo apod.), kterým osoba disponuje, nebo bezpečnější varianta elektronického podpisu, tzv. zaručený elektronický podpis“. Z toho vyplývá, že pojem zaručený elektronický podpis je jen jednou z možností „jednoznačného ověření identity“ ve smyslu § 2 písm. a) ZEP. Současně je z tohoto vymezení v důvodové zprávě zřejmé, že pouhé napsání jména na klávesnici v těle e-mailu spíše není elektronickým podpisem, neboť obsahuje pouze tvrzení identity, nikoli její ověření.
To však nemusí nijak vadit. I pokud prostý e-mail s pouhým uvedením jména v textu není elektronicky podepsán dle § 561 odst. 1 OZ ve spojení se ZEP, jde přesto o platné písemné právní jednání[7] , a to podle okolností buď proto, že jde o obvyklou náhradu podpisu dle § 561 odst. 1 OZ, nebo o určitelnou osobu i bez podpisu jednajícího dle zvláštního § 562 odst. 1 OZ. Toto ustanovení upravuje případy, kdy elektronická forma dostačuje požadavku písemné formy, aniž by bylo právní jednání jakkoli elektronicky podepsáno. Je tomu tak tehdy, když je právní jednání učiněno elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími alespoň zachycení jeho obsahu a určení (nikoli nutně ověření) jednající osoby. Požadavek zachycení obsahu právního jednání znamená pouze tolik, že obsah právního jednání lze uchovat a opakovaně zobrazovat, což prostý e-mail nepochybně splňuje. Smyslem požadavku určitelnosti totiž je, aby takové prokázání bylo vůbec možné, nikoli nutně, aby bylo vždy úspěšné[8].
Koncept, kdy za rovnocenné písemné formě („písemná forma je zachována“) je považováno právní jednání učiněné telegraficky, dálnopisem nebo elektronickými prostředky, jež umožňují zachycení obsahu právního jednání a určení osoby, která právní jednání učinila, byl převzat již dřívější právní úpravy[9]. Na rozdíl od předchozí úpravy však byla použita obecnější právní úprava, neboť výslovně uvedené formy, tj. telegrafická a dálnopisná forma, byly zahrnuty pod pojem technických prostředků. Výklad ustanovení § 562 odst. 1 OZ tak umožňuje rozšířit druhy rovnocenných náhražek písemné formy i na další technické prostředky. Zároveň nutno poukázat na vyvratitelnou právní domněnku zakotvenou v ust. § 562 odst. 2 OZ, kdy na záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému je pohlíženo jako na spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám.
Ustanovení § 561 odst. 2 se věnuje i situaci, kdy jedná více osob, když stanoví, že v takovém případě je zapotřebí, aby jejich projevy byly na téže listině při právním jednání, kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité věci, anebo kterým se takové právo mění nebo ruší. Ačkoliv toto ustanovení nestanovuje výslovně pravidlo, že v jiných případech je možné, aby projevy účastníků nebyly na téže listině, výkladem a contrario lze k takovému závěru dospět. Vzhledem ke znění i obecnému smyslu právní úpravy lze dodat, že projevy účastníků musí být na téže listině pouze v případech, kdy tak výslovně stanoví zákon[10]. Pro uzavření smlouvy písemnou formou tedy obecně postačí, dojde-li k písemnému návrhu a k jeho písemnému přijetí, přičemž návrh (tzv. oferta) i přijetí návrhu (tzv. akceptace) mohou být obsaženy v samostatných dokumentech.
Požadavek písemné formy smlouvy z pohledu Zákona
Nutno se však podívat na povinnost uzavřít smlouvu písemně i očima Zákona. Jak již bylo zmiňováno výše, ze samotného vývoje Zákona vyplývá, že stanovení písemné formy pro všechny smlouvy, které mají být v registru smluv uveřejňovány, pravděpodobně nebylo prvotním záměrem zákonodárce a otázkou zůstává, zda byl jeho konečný dopad vůbec domyšlen a pečlivě uvážen. Pochybnosti vzbuzuje i samotné zařazení tohoto ustanovení v rámci Zákona, neboť vzhledem k jeho významu bychom jej z pohledu systematiky právního předpisu očekávali mezi prvními ustanoveními vymezujícími povinnost stanovenou Zákonem a nikoliv v závěru Zákona v rámci společných a přechodných ustanovení, kde je vymezena působnost Zákona ve vztahu k rozhodnému právu smlouvy a k ostatním zákonům. Ač to nemusí být takto na první pohled vnímáno, domníváme se, že stanovení povinné písemné formy v podstatě pro všechny smlouvy, na které se vztahuje povinnost uveřejnění, má z hlediska právních důsledků větší význam než stanovení samotné povinnosti uveřejnění.
Zavedením povinné písemné formy totiž dochází k podstatnému omezení smluvní volnosti stran, co se formy smlouvy týče, přičemž lze v jejím důsledku očekávat výrazné administrativní zatížení, a to spojené jak s její přípravou, plněním na jejím základě či změnami učiněnými za doby její účinnosti, tak ale i s její následnou archivací.
Závěr
Závěrem nutno konstatovat, že není nezbytné právě tu smlouvu, která byla podepsána, scanovat, neboť neměl-li by takový scan strojově čitelnou vrstvu, byl by takový dokument z hlediska požadavků Zákona nepovoleným formátem a taková smlouva by nebyla považována za uveřejněnou v registru smluv. Jak výslovně uvádí Metodický návod k aplikaci registru smluv, není třeba si dělat starosti s podpisy či razítky na smlouvě, neboť ty být ve smlouvě, která bude uveřejněna v registru smluv, nemusí. Z toho vyplývá, že zachování písemné formy právního jednání tak není důležité pro samotné uveřejnění v registru smluv dle Zákona, ale z hlediska posouzení dodržení náležitosti její formy, tedy její platnosti.
Mgr. Karel Masopust
Mgr. Renata Brychtová
HOLEC, ZUSKA a Partneři advokáti
[1] viz ust. § 3 Zákona
[2] Slovo „mechanické“ zde není užito příliš šťastně, neboť se zde nejedná jen o mechanické prostředky ve smyslu tohoto slova, ale o jakékoliv technické prostředky, které naplňují smysl a účel daného ustanovení, kterým je identifikace jednajícího.
[3] V tomto smyslu rozhodoval již před nabytím účinnosti OZ Nejvyšší soud České republiky ve svém usnesení ze dne 10. 01. 2001, sp. zn. 25 Cdo 176/99.
[4] obvyklost je zde posuzována objektivně (a to jak obecně tak pro dané odvětví)
[5] Způsob, jakým lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat stanoví zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu, v platném znění, který v souladu se směrnicí 2002/19/ES o přístupu k sítím elektronických komunikací a přiřazeným zařízením a o jejich vzájemném propojení (přístupová směrnice) a směrnicí 2002/20/ES o oprávnění pro sítě a služby elektronických komunikací (autorizační směrnice) upravuje náležitosti a způsob provedení elektronického podpisu upravuje.
[6] V rámci tohoto rozhodnutí soud stanovil:“Formulář vystavený na webových stánkách žalobkyně nevyhovuje požadavku adresnosti návrhu na uzavření smlouvy podle § 43a odst. 1 obč. zák., neboť není určen (adresován) konkrétní osobě (osobám), a nesplňuje ani požadavek písemnosti právního úkonu učiněného elektronickými prostředky, jelikož není opatřen elektronickým podpisem podle zvláštního předpisu (srovnej § 2 písm. a), § 3 odst. 1 a 2 zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu). Formulář vyplněný návštěvníkem webových stránek žalobkyně slouží cestovní kanceláři ke sdělení jeho zájmu o zájezd do konkrétní lokality v blíže určeném období a k získání jeho osobních údajů, nezbytných k předložení návrhu cestovní smlouvy; je impulzem k iniciativě cestovní kanceláře předložit adresovaný písemný návrh smlouvy zákazníkovi. Pouze na základě takového návrhu podepsaného jednající osobou, popř. návrhu předkládaného prostřednictvím elektronických prostředků, opatřeného zaručeným elektronickým podpisem [§ 2 písm. b) zákona č. 227/2000 Sb.], který bude stejným způsobem akceptován, může být završen kontraktační proces dojde k uzavření smlouvy (ať již platné nebo neplatné pro nedostatek formy).“
[7] Stejný názor je vysloven i v rámci Metodického návodu k aplikaci zákona o registru smluv vydaného Ministerstvem vnitra ČR.
[8] Korbel F., Melzer, F.:Písemnost, elektronický a biometrický podpis v elektronickém právním jednání, Bulletin advokacie č, 12/2014, str. 34-35
[9] Tj. zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění
[10] Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, 2400 s.