Praxe realizace stavebních zakázek, umocněno ještě zakázkami financovanými ze strukturálních fondů EU, nutí člověka k filosofickým úvahám. S výjimkou Stvořitele asi neznáme jiného tak geniálního vizionáře, plánovače a stavitele, který by dokázal do nejmenších detailů zhotovit plán, spočítat potřebnou hmotu a energii a vše realizovat tak, aby vzniklo výsledné plně funkční dílo s předem nastavenými parametry v míře nesmírného detailu. Zatímco skutečný Stvořitel je nepochybně vybaven nekonečně velkou měrou předvídavosti, lze o tom do jisté míry důvodně pochybovat u „obyčejného“ zadavatele veřejné zakázky na stavební práce.
Přes tuto logickou úvahu však zákon o veřejných zakázkách („zákon“ nebo „ZVZ“) staví zadavatele veřejné zakázky na stavební práce do pozice Stvořitele. Předpokládá totiž, že zadavatel je právě oním geniálním vizionářem, který dokáže jakoukoli stavbu, a to bez ohledu na její složitost, promyslet do nejmenších podrobností tak, aby nezaznamenala v průběhu své realizace potřebu jakýchkoli dodatečných úprav postupů či prostorových řešení, záměn materiálů, oprav nedostatků projektu apod.
Zastánci stávající zákonné konstrukce zadávání dodatečných stavebních prací rádi namítají, že zákon přece na obdobné případy pamatuje, když umožňuje takové stavební práce zadat postupem v jednacím řízení bez uveřejnění podle § 23 odst. 7 zákona, a to dokonce zjednodušeným způsobem ve smyslu § 34 odst. 5 písm. b) zákona. Když se však na celou věc podíváme podrobněji, a hlavně prakticky pohledem zadavatele, musíme nutně dojít ke smutným závěrům, že není–li zadavatel vizionářem, takové práce často nezadá, aniž by porušil zákon.