Konstrukce výjimky
Problém osiřelých děl by nyní měla řešit výjimka z práv, dle směrnice povinně zaváděná ve všech členských státech Evropské unie[1]. Nicméně výjimka je konstruována úzce a dovoluje pouze omezenému okruhu beneficientů striktně vymezené způsoby užití, navíc limitované účelem naplňování cílů veřejného zájmu. Mezi beneficienty patří instituce oprávněné z knihovní licence (viz. § 37 AZ), tedy veřejně přístupné knihovny, muzea, galerie, školská a vzdělávací zařízení, a archivy, a dále veřejnoprávní vysílatelé, u všech za podmínky usazení v jednom z členských států EU nebo států EHP.
Užít dílo jako osiřelé z titulu výjimky je beneficient oprávněn jenom tehdy, když ani provedením důsledného vyhledávání není určen autor díla, nebo i když je určen, není nalezen[2]. Důsledné vyhledávání se tudíž musí provést před užitím chráněného statku, přičemž se tak děje nahlédnutím do informačních zdrojů příslušných pro daný druh díla (např. katalogy knihoven, rejstříky ISBN, ISAN, ISRC, databáze vedené kolektivními správci nebo sdruženími umělců). V nové příloze č. 2 autorského zákona se pak nachází seznam informačních zdrojů, do nichž musí být nahlédnuto vždy. Aby se zabránilo duplicitnímu vyhledávání, zákon v souladu se směrnicí určuje členský stát EU nebo stát EHP, ve kterém se má důsledné vyhledávání provést.
Velmi důležitým momentem celé úpravy je směrnicí zavedený princip vzájemného uznávání statusu. Jakmile je dílo uznáno za osiřelé v jednom členském státě Evropské unie (nebo v některém ze států tvořících Evropský hospodářský prostor), je automaticky považováno za osiřelé na území celé EU i EHP. Výslovně zakotveným praktickým dopadem je možnost uživatele zpřístupnit dílo přeshraničně, do všech zmiňovaných států (text díla zobrazován v rámci virtuální knihovny by mohl být přístupný uživatelům ve všech těchto státech), ale také možnost dalších uživatelů užít dílo na území těchto jiných států bez nutnosti opakovaného důsledného vyhledávání. Nezbytným předpokladem fungování takového modelu je lehce dostupná a spolehlivá unijní on-line databáze osiřelých děl. Ta je k dnešnímu dni již založena a dálkově zpřístupňována Úřadem pro harmonizaci na vnitřním trhu[3].
Výjimka umožňuje vymezeným institucím užít osiřelé dílo výhradně k dosažení cílů souvisejících s jejich posláním ve veřejném zájmu, jimiž se rozumí uchovávání, obnova a zpřístupňování zdrojů. Užití osiřelých děl nesmí být jiné než nekomerční povahy, a příjmy lze vytvářet výlučně za účelem pokrytí nákladů souvisejících s digitalizací a zpřístupňováním osiřelých děl. Beneficienti jsou oprávnění osiřelá díla rozmnožovat pro účely digitalizace, zpřístupňování či uchovávání a sdělovat je veřejnosti on-line prostřednictvím počítačových sítí.
Úprava pamatuje také na situaci, kdy se objeví dříve „ztracený“ nositel práv. Nalezením nositele práv třetí osobou nebo písemným oznámením samotného nositele práv vůči příslušnému kolektivnímu správci či uživateli dochází k tzv. ukončení statusu osiřelosti. Od tohoto momentu může uživatel pokračovat v užívání díla jen na základě smluvní licence. S momentem ukončení statusu osiřelosti je spojena také splatnost odměny, kterou je povinna zaplatit konkrétní instituce coby uživatel nositeli práv za již realizované užití (za podmínky, že ji nositel práv uplatní)[4].
Věcná působnost výjimky zahrnuje díla v podobě knih, novin, časopisů a jiných písemností, a kinematografická nebo jiná audiovizuální díla, která jsou obsažená ve sbírkách či archivech beneficientů. V souladu se směrnicí se výjimka dále vztahuje na zvukové záznamy a autorský zákon její působnost rozšiřuje pomocí odkazovacích ustanovení i na další autorským zákonem chráněné statky, jako jsou umělecké výkony, zvukově obrazové záznamy nebo vysílání.
Zhodnocení
Nutno říci, že řešení problému osiřelosti děl v podobě výjimky je pouze částečné a k problému přistupuje pouze ve vztahu k úzce zaměřené iniciativě EU s názvem Digitální knihovny, jejímž účelem je digitalizace fyzických sbírek děl. Řešení opomíná jakékoli komerční užití, byť i beneficienty výjimky, ale také užití osiřelých děl soukromými subjekty, jako jsou vydavatelé či produkční společnosti. Další slabinu lze též spatřovat v absenci úpravy k otázce transakčních nákladů, tj. nákladů vynaložených za účelem vypořádání autorských a souvisejících práv (náklady důsledného vyhledávání). Jejich výše se liší v závislosti na několika faktorech, jako je stáří díla, existence dostupných informačních zdrojů, či druh předmětu ochrany, přičemž v případech, kdy měly být dle odhadů příliš vysoké, výše nákladů může způsobit, že beneficienti nebudou využívat výjimku v očekávaném rozsahu. Díky vzájemnému uznávání statusu a existenci unijní databáze je rovněž možné, že subjekty budou vyčkávat, až důsledné vyhledávání provede jiná instituce.
Limitaci mechanizmu zvoleného směrnicí vnímá také vláda České republiky, a proto při nejbližší novelizaci zákona počítá se zavedením dalších právních nástrojů. Jako základ by měla posloužit již transponovaná úprava (definice osiřelého díla, pravidla důsledného vyhledávání i pravidla pro ukončení statusu osiřelosti). Dle dříve uvažovaných alternativ[5] lze předpokládat, že národní nástroje budou zahrnovat kolektivní správu, kdy licenci buď k určitému dílu anebo v rámci hromadné licence bude udělovat příslušný kolektivní správce (např. DILIA, OSA, INTERGRAM).
JUDr. Michaela Mackovičová
[1] Kromě členských států Evropské unie má směrnice právní význam i pro zbytek Evropského hospodářského prostoru, proto tam, kde se mluví o členských státech nebo Evropské unii, mluví se rovněž o Norsku, Lichtenštejnsku a Islandu.
[2] Pokud jsou někteří nositelé práv určeni a nalezeni, no jiní ne, dochází k tzv. rozdvojení statusu. Ve vztahu k dohledatelným nositelům práv se vyžaduje získání licence, zatímco na „osiřelou část“ lze aplikovat výjimku.
[3] https://oami.europa.eu/orphanworks/
[4] Na základě dřívějších konzultací s dotčenými institucemi se předpokládá, že licence bude využívána v individuálních případech a přednostně u starších děl, u nichž je minimální pravděpodobnost ukončení statusu osiřelého díla a komerční využitelnosti, resp. újmy způsobené nositeli práv užitím. Náklady na odměny se proto předpokládají v nulové nebo minimální výši.
[5] Zápis z jednání k novele autorského zákona „osiřelá díla II.“ Ministerstvo kultury, 16. května 2012.