Nejvyšší soud ve svém nedávném rozhodnutí (NS 21 Cdo 1451/2024) řešil případ, kdy byla v dohodě o rozvázání pracovního poměru z organizačních důvodů sjednána tzv. mimořádná odměna odpovídající zákonnému odstupnému.
Zaměstnanec v tomto případě:
• inicioval vynechání výslovného odkazu na „odstupné“ kvůli plánované evidenci na úřadu práce,
• následně trval na uvedení důvodu rozvázání pracovního poměru (organizační změny), rovněž z důvodu evidence na úřadu práce,
• a nakonec uplatnil nárok na obě plnění – mimořádnou odměnu i odstupné – a domáhal se plnění soudní cestou.
Závěry Nejvyššího soudu:
1️⃣ Každé právní jednání podléhá výkladu – i tehdy, jeví-li se navenek jako jazykově jednoznačné. Závěr o jednoznačnosti je výsledkem výkladu, nikoli jeho předpokladem. Opačný přístup by mohl vést k uznání simulovaných jednání.
2️⃣ Simulované právní jednání (tj. jednání „naoko“) je právně zdánlivé podle § 552 a § 554 občanského zákoníku, a k němu se nepřihlíží.
3️⃣ Naproti tomu disimulované právní jednání – skutečný právní úkon zastřený simulací – se dle § 555 odst. 2 o. z. posuzuje podle své pravé povahy, vycházející ze společného úmyslu stran.
Pokud odvolací soud vyhodnotil, že „jazykové znění výrazu o mimořádné odměně je jednoznačné a jasné“ a tudíž jeho výklad není možný, nerespektoval interpretační pravidla občanského zákoníku.
Judikatura tak potvrzuje, že rozhodující je skutečná vůle stran – nikoli formální označení. Pojmenování právního institutu („mimořádná odměna“) samo o sobě nebrání jeho kvalifikaci jako odstupného, pokud to odpovídá obsahu a účelu dohody.