Účinky zahájení insolvenčního řízení totiž mohou být i pro zdravou fungující společnost ve svém důsledku likvidační, a to bez ohledu na to, že informace o zahájeném insolvenčním řízení zveřejněná v insolvenčním rejstříku (potažmo v obchodním rejstříku) neznamená nevyhnutelně úpadek dané společnosti. Novela tak například nově umožňuje insolvenčnímu soudu stanovit předběžným opatřením insolvenčnímu navrhovateli povinnost složit jistotu k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by dlužníku vznikla nedůvodným zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu. Tím se posiluje odpovědnost insolvenčních navrhovatelů za výsledek insolvenčního řízení v těch případech, kdy je prostřednictvím insolvenčního návrhu sledováno (více než cokoli jiného) přenesení prostého „sporu o pohledávku“ do insolvenčního řízení. Se stejným cílem zabránit nedůvodným návrhům byl zaveden i zcela nový institut, a to odmítnutí insolvenčního návrhu pro zjevnou bezdůvodnost, kdy insolvenční soud posuzuje v úzkém časovém rámci 7 dnů „věcnou opodstatněnost“ insolvenčního návrhu jen podle údajů v něm obsažených a příloh k němu připojených, přičemž k vydání usnesení o odmítnutí insolvenčního návrhu přistoupí jen tehdy, je-li odtud bezdůvodnost insolvenčního návrhu „zjevná“. Novela tak jednoznačně posiluje odpovědnost věřitele – insolvenčního navrhovatele za jím podaný návrh; ten by totiž měl být při podání insolvenčního návrhu veden pouze legitimními cíli.
