Nejvyšší soud se ve svém dalším rozhodnutí (sp. zn. 21 Cdo 3471/2024) opět zabýval podmínkami pro přiznání pohyblivé složky mzdy. Stěžejní závěry shrnul následovně:
- Pokud byly předem jasně stanoveny (nebo sjednány) podmínky, za nichž zaměstnanci vzniká nárok na pohyblivou složku mzdy – a jednou z těchto podmínek je i to, že zaměstnanec v daném období neporuší své pracovní povinnosti – pak nepřiznání této složky mzdy (její části) v případě porušení povinností nepředstavuje nepřípustnou sankci.
- Zákaz podle § 346b odst. 1 zákoníku práce, který brání odnětí již vzniklého nároku na mzdu nebo její část, nelze zaměňovat se situací, kdy v důsledku porušení pracovních povinností zaměstnanci právo na pohyblivou složku mzdy vůbec nevznikne.
- Ujednání o podmínkách pro přiznání pohyblivé složky mzdy nepředstavují ani nepřípustnou dohodu o srážkách ze mzdy podle § 146 písm. b) zákoníku práce ani neznamenají vzdání se práva na mzdu ve smyslu § 346c, protože se vztahují pouze k části mzdy, na niž nárok teprve může vzniknout.
Co z toho vyplývá pro praxi?
Je přípustné sjednat, že pohyblivá složka mzdy bude přiznána pouze tehdy, pokud zaměstnanec v rozhodném období neporuší své pracovní povinnosti.
Doporučení pro zaměstnavatele:
Dbejte na to, aby podmínky pro přiznání pohyblivé složky mzdy byly jasně formulované, srozumitelné a předvídatelné – ať už v pracovní smlouvě, vnitřním předpisu nebo kolektivní smlouvě.