Ačkoliv lze říci, že dosavadní nařízení ve své podstatě fungovalo dobře, bylo žádoucí zlepšit uplatňování některých jeho ustanovení, aby byla posílena účinnost vedení přeshraničních úpadkových (insolvenčních) řízení. Vzhledem ke skutečnosti, že uvedené nařízení prošlo několika změnami a potřeba dalších vyvstala, bylo v zájmu srozumitelnosti a přehlednosti rozhodnuto o jeho přepracování.
K přijetí této změny přispěla i skutečnost, že pro řádné fungování vnitřního trhu je nezbytné vyhnout se do budoucna podnětům, které jsou motivací k převodům majetku nebo soudních řízení z jednoho členského státu do druhého za účelem získání výhodnějšího sudiště na úkor společného zájmu věřitelů (tzv. „forum shopping“).
Mezi hlavní změny, jež Nařízení přinese, patří například rozšíření působnosti Nařízení i na další druhy úpadkových řízení, neboť dosavadní nařízení se vztahuje pouze na likvidaci. Dojít by mělo též k propojení národních insolvenčních rejstříků s cílem zabránit duplicitnímu vedení dvou či více insolvenčních řízení proti stejnému dlužníkovi.
Dalším z neopomenutelných důvodů přijetí Nařízení byla též potřeba úpravy příslušnosti pro zahájení insolvenčních řízení a řízení, která z insolvenčních řízení přímo vyplývají a úzce s nimi souvisejí. Nařízení vychází ze skutečnosti, že z důvodů značných odlišností v oblasti hmotného práva není účelné zavádět insolvenční řízení s obecnou působností v celé Evropské unii. Bezvýjimečné uplatňování práva státu, který řízení zahájil, by za tohoto stavu často vedlo k obtížím. To platí například pro vnitrostátní právní úpravu zajištění závazků, která je v rámci Evropské unie značně rozdílná. Liší se často také přednostní práva, která mají někteří věřitelé v průběhu insolvenčního řízení. Nařízení by tak mělo tuto odlišnou vnitrostátní právní úpravu brát v úvahu dvěma způsoby. Za prvé tím, že stanoví zvláštní pravidla pro rozhodné právo v případě zvláště významných práv a právních vztahů (například věcná práva nebo pracovní smlouvy). Za druhé tím, že souběžně s vnitrostátními řízeními, která se týkají pouze majetku nacházejícího se ve státě, který řízení zahájil, umožní rovněž hlavní insolvenční řízení s obecnou působností.
Právě pro případ pracovních smluv článek 13 Nařízení stanovil, že účinky insolvenčního řízení na pracovní smlouvy a pracovněprávní vztahy se řídí výhradně právem členského státu, kterým se řídí daná pracovní smlouva. Ke schválení výpovědi nebo změny pracovních smluv však zůstávají příslušné soudy členského státu, v němž může být zahájeno vedlejší insolvenční řízení, a to i v případě, že v daném členském státě nebylo zahájeno žádné insolvenční řízení.
Nová právní úprava obecně vychází z předpokladu, že řádné fungování vnitřního trhu vyžaduje, aby přeshraniční insolvenční řízení probíhala účinně a rychle, přičemž právě k dosažení tohoto cíle má dopomoci.
Mgr. Renata Brychtová, advokátní koncipient