plná verze tohoto článku ve formátu PDF
Zároveň však vyvstala otázka, zda ti z příjemců dotací, kteří se proti takovému opatření nebránili správní žalobou, a uplynula jim tak lhůta stanovená zákonem pro její podání, mohou nyní dodatečně (v náhradní lhůtě) správní žalobu podat. Nabízí se úvaha, že nedával-li dosud zákon žádný prostor k napadení takového opatření správní žalobou, a byl-li tento stav protiústavní, měl by být soudní přezkum, doposud zákonem zapovídaný, umožněn alespoň dodatečně, v přiměřené náhradní lhůtě, v zájmu napravení uvedené protiústavnosti.
Ústavní soud se ve svém Nálezu této otázce nevěnoval, a jelikož se dostatečně jasně nevyslovil ani k intertemporálním účinkům svého Nálezu, neposkytl žádné vodítko, jak nastíněnou situaci řešit.
Předně je třeba vyjít z toho, že byť Ústavní soud posuzované ustanovení § 14e odst. 4 Rozpočtových pravidel, jež shledal protiústavním, nezrušil[1], jelikož již bylo s účinností od 20. 2. 2015 novelizováno, vyslovil, že orgány veřejné moci jsou povinny důsledky shledané protiústavnosti pomítnout do své rozhodovací praxe a tudíž při řešení konkrétních případů ust. § 14e odst. 4 Rozpočtových pravidel, ve znění účinném do 19. 2. 2015, ve slovech „a je vyloučeno jeho soudní přezkoumání“ neaplikovat. S ohledem na uvedené je zřejmé, že samotný Ústavní soud přiznává svému Nálezu určité retroaktivní účinky, když zavazuje soudy a jiné orgány veřejné moci, aby předmětné ustanovení zpětně (tzn. s účinky před vyhlášením Nálezu) neaplikovaly.
Dále je třeba odmítnout již snad překonaný názor, že je třeba se (formalisticky) řídit účinnou (byť protiústavní) právní úpravou až do data její derogace. Naopak, deklarování protiústavnosti zákona již zákonodárcem zrušeného musí mít dopad na existující právní vztahy. Jinak by přeci bylo zbytečné, aby takovouto činnost Ústavní soud vůbec prováděl, nálezy by v takových případech ztrácely praktický význam a staly by se pouhými akademickými výroky, a to nejen pro řízení před obecným soudem, ze kterého vzešel podnět pro posouzení ústavnosti aplikovaného právního předpisu, ale i pro všechny další skutkově totožné nebo obdobné případy.[2]
Nutnost přihlížet zpětně k tomu, že zákon byl Ústavním soudem shledán „protiústavním“, byť byl zrušen až posléze, respektuje i judikatura Nejvyššího soudu: „musí být současně přihlédnuto k tomu, že nález Ústavního soudu přičítá zrušenému zákonu (…) též vlastnost „protiústavnosti“ (…), která se k němu pojila již od počátku (od jeho účinnosti) a která v době rozhodování Ústavního soudu (…) trvala. Rozpor s ústavním pořádkem sice může být závazně deklarován pouze nálezem Ústavního soudu, avšak následky jeho zjištění platí i pro dobu předcházející nálezem provedeného zrušení „protiústavního“ zákona (…).“[3] Ovšem Nejvyšší soud zde argumentoval nepřesně, když při úvaze, že bez ohledu na okamžik deklarování protiústavnosti je daný právní předpis protiústavní od svého počátku, nevzal dostatečně v potaz, že nález Ústavního soudu nemá deklaratorní, nýbrž konstitutivní účinky. Účinek „ex tunc“ nelze nálezům Ústavního soudu přisuzovat takto široce, naopak, zrušení právního předpisu se zpravidla děje „pro futuro“.[4]
V souladu s tím platí, že právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu musí od jeho vydání obecné soudy respektovat a zohlednit ho do budoucna ve své rozhodovací činnosti.[5] „Pokud (…) došlo ke změně judikatury v důsledku nálezu Ústavního soudu, je povinností soudů takovou změnu akceptovat a postupovat podle právního názoru Ústavního soudu ve všech probíhajících a v budoucnu zahájených řízeních.“[6] Přitom judikatura dovodila, že případný judikatorní odklon nelze aplikovat zpětně v neprospěch účastníků řízení, resp. soukromých subjektů.[7] Avšak judikatura zároveň zastává názor, že pozdější judikatorní odklon není dostatečným důvodem pro využití mimořádných opravných prostředků ve věcech již pravomocně skončených ve správním řízení, proti kterým nebyla v odpovídající lhůtě podána správní žaloba.[8] K tomu je třeba dodat, že derogace zákona pro protiústavnost má zřejmě závažnější povahu, než judikaturní odklon, mohla by tudíž na rozdíl od něj mít dopady nejen do budoucnosti, ale i do minulosti.
V právním řádu ČR jsou koncepčně pojaty nálezy Ústavního soudu jako konstitutivní, mající zpravidla účinky „ex nunc“.[9] Ústavnímu soudu přísluší role pouhého negativního normotvůrce, proto v souladu s principem právní jistoty a zákazem retroaktivity neruší právní předpis zpětně, ale teprve od vyhlášení nálezu.[10] Ústavní soud judikoval, že součástí zásady právního státu, vyjádřené v čl. 1 odst. 1 Ústavy, je princip právní jistoty, jehož komponenty tvoří i zásada ochrany důvěry v zákon, jakož i zásada zákazu retroaktivity, a že zrušení zákona podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy nezpůsobuje jeho zpětné zrušení.[11] Přesto mohou mít nálezy Ústavního soudu výjimečně také účinky „ex tunc“; v takovém případě je třeba, aby tak Ústavní soud uvedl v nálezu výslovně.[12] Účinky „ex tunc“ lze připustit tehdy, kdy jsou jako „ultima ratio“ nezbytné k ochraně ústavnosti a kdy nedojde k neproporcionálnímu zásahu do právní jistoty, tedy zejména tehdy, pokud derogovaná protiústavní norma upravuje vztah mezi orgánem veřejné moci a nositelem základních práv a svobod a zároveň je její derogace ve prospěch nositele základních práv a svobod.[13]
Ústavní soud ve své judikatuře připouští, že v případě vertikálních vztahů (mezi jednotlivcem a státem) může mít vyslovení neústavnosti retroaktivní dopad na práva založená na základě neústavního právního předpisu, neboť v případě těchto vztahů je třeba dát přednost ochraně základních práv před právní jistotou a důvěrou v právo. „Pravá retroaktivita v případě vyslovení protiústavnosti již zrušeného zákona a posouzení předchozích skutkových jednání ústavně konformní právní úpravou s účinky ex tunc na straně veřejné moci nezakládá porušení principu ochrany důvěry občanů v právo, příp. zásah do právní jistoty, resp. nabytých práv.“[14] Zároveň Ústavní soud ve své judikatuře rozlišuje mezi derogačními účinky a neaplikovatelností. Zatímco derogační účinky určují, kdy přestává být derogovaný předpis platným, neaplikovatelnost znamená, že obecné soudy nemají aplikovat ustanovení zákona, které bylo jako protiústavní zrušeno Ústavním soudem, a to i v případě, že účinky nálezu nastanou teprve v budoucnosti.[15]
Ústavní soud také judikoval, že ačkoliv k pozbytí platnosti derogovaného zákona dochází s účinkem „ex nunc“, rozpor s ústavním pořádkem, který byl důvodem zrušení zákona, nastává již během jeho platnosti. Účinek „ex nunc“ nevylučuje, že právě aplikace protiústavního právního předpisu ze strany orgánu veřejné moci mohla vést k zásahu do základního práva nebo svobody jednotlivce. Proto nelze v některých případech aplikovat právní úpravu účinnou v relevantní době, přestože byla zrušena derogačním nálezem pro neústavnost až posléze.[16]
Byl-li tedy zákon zrušen pro rozpor s ústavním pořádkem, v zásadě sice nepřestává být ve vztahu k právním skutečnostem nastalým během jeho platnosti aplikovatelným, ale až na dvě výjimky:
1) Neaplikovatelnost pro zásah do ústavně garantovaných základních práv a svobod, neboť jejich ochrana není paralelní platností protiústavního zákona derogována;[17]
2) Neaplikovatelnost v případech předvídaných v ust. § 71 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jenž mj. zakládá překážku výkonu práv a povinností z některých rozhodnutí vydaných na základě zrušeného právního předpisu.
S ohledem na odůvodnění Nálezu je patrné, že alespoň neaplikovatelnost ve smyslu ad 1) může být v případě napadené části ust. §14e odst. 4 Rozpočtových pravidel splněna, přičemž případná aplikace neústavního právního předpisu, pokud by znamenala zásah do ústavně zaručených práv a svobod, by byla protiústavní.
V jiné kauze, konkrétně v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/09 ze dne 8. 7. 2010 (č. 244/2010 Sb.), Ústavní soud ve vztahu k neaplikovatelnosti derogovaného ustanovení zákona konstatoval, že „stanovení pozdějšího dne zrušení napadeného ustanovení zákona nemůže vést k závěru, že obecné soudy musejí uvedené ustanovení aplikovat v rozsahu, na který dopadá derogační důvod, pokud by v důsledku takovéto aplikace mohlo dojít k zásahu do základního práva nebo svobody účastníka řízení.“ V návaznosti na to pak v nálezu sp. zn. II. ÚS 405/09 Ústavní soud dodal, že v případech, kdy jsou relevantní derogační důvody vyslovené v nálezu Pl. ÚS 15/09 „musí obecné soudy přímo aplikovat“ určitá ustanovení Listiny a Úmluvy a projednat tak návrh, byť by tento byl podán až po lhůtě, která byla zakotvena v nálezem derogováném ustanovení.
V případě Nálezu (k ust. §14e odst. 4 Rozpočtových pravidel) je však problematickou zejména okolnost, že tímto Nálezem byla posuzována a jako protiústavní shledána toliko výluka ze soudního přezkumu zakotvená v ust. § 14e odst. 4 Rozpočtových pravidel, nikoliv lhůty pro podání správních žalob stanovené zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), přičemž tyto lhůty, pokud již uplynuly, představují rovněž nemožnost soudního přezkumu. Nálezem vyslovená neaplikovatelnost napadené části ust. §14e odst. 4 Rozpočtových pravidel tak sama o sobě neznamená, že Ústavní soud Nálezem otevřel prostor pro dodatečné podávání správních žalob.
Žalobu proti rozhodnutí ve smyslu ust. § 65 s.ř.s. lze podle ust. § 72 odst. 1 s.ř.s. podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou.
Žalobu na ochranu před nezákonným zásahem ve smyslu ust. § 82 s.ř.s. lze podle § 84 odst. 1 s.ř.s. podat do dvou měsíců ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o nezákonném zásahu, avšak nejpozději lze žalobu podat do dvou let od okamžiku, kdy k němu došlo.
Žalobu na ochranu proti nečinnosti ve smyslu ust. § 79 odst. 1 s.ř.s. lze podle § 80 odst. 1 s.ř.s podat nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy ve věci, v níž se žalobce domáhá ochrany, marně proběhla lhůta stanovená zvláštním zákonem pro vydání rozhodnutí nebo osvědčení, a není-li taková lhůta stanovena, ode dne, kdy byl žalobcem vůči správnímu orgánu nebo správním orgánem proti žalobci učiněn poslední úkon.
Zmeškání lhůt pro podání těchto správních žalob nelze prominout.[18]
V situaci, kdy tyto lhůty uplynuly dříve, než mohl mít příjemce dotace vědomost o tom, že mu zákon nebrání vyvolat správní žalobou soudní přezkum, jeví se taková nemožnost soudního přezkumu obdobnou té, která byla shledána Nálezem protiústavní.
Důvody protiustavnosti přitom spatřoval Ústavní soud v tom, že předmětná výluka ze soudního přezkumu byla rozporná s čl. 1 odst. 1 Ústavy, který garantuje zachovávání základních principů materiálního právního státu, a to ochrany právní jistoty, zákazu arbitrárnosti a přístupu k soudu, a že opatření (resp. pozastavení výplaty části dotace) podle ust. § 14e Rozpočtových pravidel je zásahem do legitimního očekávání příjemce na nabytí majetku, tedy zásahem do práva na ochranu majetku a vlastnického práva, zakotveného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 1 Dodatkového protokolu k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), a proto jeho soudní přezkum nelze podle čl. 36 odst. 2 Listiny vyloučit.
Ústavní soud tedy považuje opatření podle ust. § 14e Rozpočtových pravidel za způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod příjemce dotace[19] a jako takové je patrně považuje za rozhodnutí, když dovozuje, že jeho soudní přezkum musí být umožněn s odkazem na ust. čl. 36 odst. 2 Listiny[20], které hovoří toliko o „rozhodnutí“.[21] Ovšem s ohledem na to, že pojem „rozhodnutí“ ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny má autonomní obsah[22] a že v právní doktríně, ani v judikatuře[23] dosud není zcela jasno, zda a kdy opatření podle ust. § 14e Rozpočtových pravidel představuje rozhodnutí, nezákonný zásah či nečinnost, je zatím třeba z procesní opatrnosti operovat v zásadě se všemi alternativami.
V závislosti na povaze opatření podle ust. § 14e Rozpočtových pravidel lze dospět k následujícím úvahám o možnostech obrany příjemce dotace, kterému již uplynuly lhůty stanovené s.ř.s. k podání správních žalob:
a) Pokud je opatření podle ust. § 14e Rozpočtových pravidel nezákonným rozhodnutím, resp. rozhodnutím nicotným pro vady, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jiné vady, pro něž je nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu, patrně se lze s odkazem na Nález domáhat jeho soudního přezkumu přímo[24] z Listiny na základě jejího čl. 36 odst. 2 správní žalobou proti rozhodnutí ve smyslu ust. § 65 a násl. s.ř.s.[25] v analogické[26] dvouměsíční lhůtě podle ust. § 72 odst. 1 s.ř.s. od vyhlášení Nálezu ve Sbírce zákonů, když až od tohoto okamžiku je Nález závazný „erga omnes“ a vykonatelný.[27] Lze mít za to, že odepření soudní ochrany by zde bylo v rozporu s čl. 36 odst. 2, čl. 4 odst. 3 a 4 a čl. 1 Listiny i čl. 1 odst. 1 Ústavy. (Pro úplnost je třeba dodat, že ve lhůtě do tří let od právní moci rozhodnutí může podle ust. § 72 odst. 2 ve spojení s ust. § 66 odst. 1 až 3 s.ř.s. tuto žalobu podat nejvyšší státní zástupce nebo veřejný ochránce práv, jestliže k jejímu podání prokáže závažný veřejný zájem, nebo zvláštním zákonem oprávněný správní orgán).
b) Je-li opatření podle ust. § 14e Rozpočtových pravidel rozhodnutím nicotným z důvodu, že k jeho vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný, zřejmě by se mohl příjemce dotace v souladu s ust. § 77 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) dožadovat toho, aby správní orgán nadřízený správnímu orgánu, který nicotné rozhodnutí vydal, rozhodnutím tuto nicotnost prohlásil. Vydání takového rozhodnutí by se příjemce dotace případně mohl domáhat správní žalobou na ochranu proti nečinnosti, ale to případně až po bezvýsledném vyčerpání prostředků ochrany dle ust. § 80 správního řádu.
c) Přestavuje-li opatření podle ust. § 14e Rozpočtových pravidel nečinnost (např. z důvodu, že poskytovatel dotace nevydal řádné rozhodnutí, ač jej vydat měl, včetně případu, kdy jde o nicotné rozhodnutí), mohl by se po uplynutí lhůty (tzn. jednoho roku ode dne, kdy byl žalobcem vůči správnímu orgánu nebo správním orgánem proti žalobci učiněn poslední úkon) příjemce dotace domáhat soudní ochrany v náhradní lhůtě správní žalobou na ochranu proti nečinnosti ve smyslu ust. § 79 s.ř.s.[28] patrně jen tehdy, pokud lze dovodit, že odepření soudní ochrany by i zde bylo v rozporu s čl. 36 odst. 2 (extenzivní výklad), čl. 4 odst. 3 a 4 nebo čl. 1 Listiny, popř. i čl. 1 odst. 1 Ústavy.
d) Jestliže opatření podle ust. § 14e Rozpočtových pravidel není rozhodnutím, nýbrž jen faktickou činností, včetně případu, kdy jde o nicotné rozhodnutí, mohlo by se jednat o nezákonný zásah. V takovém případě by se po uplynutí lhůty (tzn. dvou měsíců ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o nezákonném zásahu, nejpozději do dvou let od okamžiku, kdy k němu došlo) bylo možné domáhat soudní ochrany v náhradní lhůtě správní žalobou na ochranu před nezákonným zásahem ve smyslu ust. § 82 s.ř.s. patrně jen tehdy, pokud lze dovodit, že odepření soudní ochrany by i zde bylo v rozporu s čl. 36 odst. 2 (extenzivní výklad), čl. 4 odst. 3 a 4 nebo čl. 1 Listiny, popř. i čl. 1 odst. 1 Ústavy.
V případě, že by dodatečný soudní přezkum nebyl vůbec možný, lze uvažovat o domáhání se náhrady škody z titulu nesprávného úředního postupu ve smyslu ust. § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů. Nárok na náhradu škody by bylo třeba uplatnit podle ust. § 14 a násl. a ve lhůtách podle ust. § 15 a § 32 uvedeného zákona.
Proti nepřípustnosti dodatečného soudního přezkumu lze namítnout mj. to, že jeho neumožnění by bylo v rozporu se zásadou rovnosti zakotvenou v čl. 1 Listiny[29] a vyjádřenou i v čl. 4 odst. 3 Listiny.[30] V případě neumožnění dodatečného soudního přezkumu by totiž tomu, kdo se choval (formálně) podle zákona, když žalobu nepodal, byl soudní přezkum odepřen, na rozdíl od toho, kdo se (formálně) podle zákona nechoval, když podal k soudu žalobu a domáhal se soudního přezkumu, přestože zákon soudní přezkum vylučoval. V takovém případě by tedy došlo ke znevýhodnění jedné skupiny osob, aniž by tím však byl sledován legitimní cíl a aniž by takový nerovný přístup byl založen na objektivních a rozumných důvodech.[31] Zároveň by tím došlo k neproporcionálnímu zvýhodnění druhé skupiny osob, aniž by k tomu byl důvod, který by byl způsobilý odůvodnit nerovnost v přístupu k jednotlivým skupinám příjemců dotací.[32]
Ve prospěch umožnění dodatečného soudního přezkumu lze argumentovat mj. tím, že v případě výše uvedeného protiústavního stavu se jedná o nepravou mezeru v právu (tj. neúplnost psaného práva vyvěrající ze srovnání s explicitní úpravou obdobných případů, tedy z pohledu rovnosti nebo z pohledu právních principů), kterou je třeba překlenout pomocí analogie. Ostatně takový postup, kdy se analogickou aplikací ústavně konformní úpravy vyplní mezera v právu vzniklá v důsledku neaplikovatelnosti právní úpravy derogované nálezem pro její protiústavnost, je soudy v praxi užíván.[33] Patrně lze mít za to, že příjemce dotace jednal racionálně a ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy v souladu s důvěrou v zákon, když žalobu podal teprve poté, co se z Nálezu dozvěděl, že zákonem stanovená výluka ze soudního přezkumu byla protiústavní. V souladu s tím by v daném případě nejspíš bylo možné dovodit, že pokud lhůty pro podání správních žalob uplynuly, když protiústavní zákon v době plynutí lhůt soudní přezkum neumožňoval, byla a je tím příjemcům dotací protiústavně odepřena možnost domáhat se soudní ochrany, a proto je nyní nutné připustit podání správních žalob ve lhůtách náhradních (analogicky dlouhých), jinak by došlo k nepřiměřenému omezení základního práva na přístup k soudu a na spravedlivý proces, což by bylo v rozporu s příkazem šetřit podstatu základních práv vyjádřeným v čl. 4 odst. 4 Listiny.[34] Zmíněný protiústavní stav by tudíž měl být napraven na uvedeném právním základě pomocí judiciálního vyplnění nepravé mezery v právu a umožnění prostoru pro přístup k soudu.
S ohledem na shora uvedené lze závěrem předložit odůvodněný názor, že příjemcům dotací coby subjektům, jejichž práva byla ve vertikálních vztazích dotčena neústavní výlukou soudního přezkumu, by měl být v souladu s ústavněprávními principy nyní umožněn soudní přezkum dodatečně. Jednalo by se však o postup zcela výjimečný, založený na ústavněkonformním překlenutí nepravé mezery v právu. Správní soud by tudíž s ohledem na závěry konstantní judikatury umožnil takový dodatečný přezkum patrně jen tehdy, jestliže by v dané kauze šlo o zásah do ústavně garantovaných základních práv jednotlivce takové intenzity, že by podle důvodů uvedených v Nálezu Ústavního soudu odůvodňoval zrušení příslušného rozhodnutí Ústavním soudem v řízení o ústavní stížnosti. Jelikož opatření ve smyslu ust. § 14e Rozpočtových pravidel patrně představuje rozhodnutí (případně by mohlo jít také o nezákonný zásah, popř. nečinnost) připadá v úvahu analogická aplikace dvouměsíční lhůty pro podání žaloby proti rozhodnutí. S ohledem na to, že k vyhlášení Nálezu ve Sbírce zákonů došlo dne 23. 7. 2015, příjemce dotace by patrně mohl podat správní žalobu proti rozhodnutí nejpozději do 23. 9. 2015.
Mgr. Jan Dudák, advokátní koncipient
AK HOLEC, ZUSKA & Partneři
[1] K tomuto postupu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/06 ze dne 6. 2. 2007.
[2] Srov. Kühn, Z.: Intertemporální dopady zrušení právního předpisu Ústavním soudem, Jurisprudence, 2011, č. 11, str. 9. Srov. poměrně kontroverzní stanovisko pléna ÚS ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10.
[3] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1704/2007. Shodně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 27/2005 ze dne 23. 11. 2005.
[4] Viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1777/07 ze dne 18. 12. 2007.
[5] Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 1 Afs 2/2010 ze dne 10. 2. 2010. Srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1611/07 ze dne 2. 12. 2008.
[6] Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2010, čj. 1 Afs 2/2010 – 103.
[7]V podmínkách právního státu je totiž s ohledem na ochranu legitimního očekávání a zásadu in dubio mitius nepřípustné, aby se v důsledku judikatorního odklonu zpětně zhoršilo postavení účastníka řízení, který v době správního řízení nemohl předjímat (a nebylo to po něm ani možno spravedlivě požadovat), že k nějakému odklonu vůbec dojde, natož v jakém směru vyzní. Viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 34/2009-65 a 9 As 37/2010 – 217.
[8] Viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2008, čj. 6 As 7/2005-97. Obdobně viz např. nález ÚS ze dne 1. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 792/02, Sb. n. u. ÚS, sv. 32, č. 31, s. 281 či nález ÚS ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 178/03, Sb. n. u. ÚS, sv. 33, č. 20, s. 417.“ Zmiňované nálezy se týkají nemožnosti obnovy trestního řízení.
[9] Viz Koudelka, Z.: OBŽIVNUTÍ ZRUŠENÉHO PRÁVNÍHO PŘEDPISU V ČECHÁCH, NA MORAVĚ, VE SLEZSKU A NA SLOVENSKU, Právnická fakulta, Masarykova univerzita Brno, ČR, Sborník z konference „Dny práva – 2012“.
[10] Viz Mikule, S.: Může Ústavní soud zrušit ústavní zákon?. Jurisprudence 1/2010, ISSN 1212-9909, s. 23.
[11] Viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1777/07 ze dne 18. 12. 2007.
[12] Viz Vojíř, P. Obnovení platnosti zrušeného zákona nálezem Ústavního soudu, Časopis pro právní vědu a praxi, 2011, roč. 19, č. 2, s. 170 – 181.
[13] Viz Vojíř, P. Obnovení platnosti zrušeného zákona nálezem Ústavního soudu, Časopis pro právní vědu a praxi, 2011, roč. 19, č. 2, s. 170 – 181.
[14] Viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/06 ze dne 6. 2. 2007.
[15] Viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/09 ze dne 8. 7. 2010 (č. 244/2010 Sb.).
[16] Viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1777/07 ze dne 18. 12. 2007.
[17] Neaplikovatelným je zákon ovšem až když Ústavní soud konstatuje ve svém nálezu jeho rozpor s ústavním pořádkem, a aplikace zákona by v konkrétní věci znamenala porušení ústavně garantovaného základního práva jednotlivce (tzn. jde o zásah do ústavně garantovaných základních práv jednotlivce takové intenzity, jenž by odůvodňoval zrušení příslušného rozhodnutí v řízení o ústavní stížnosti). S ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy a ve vztahu k obecným soudům s ohledem na čl. 4 Ústavy tedy musí příslušný orgán reflektovat důvody zrušujícího nálezu a zrušený právní předpis aplikovat pouze tehdy, nedojde-li jeho aplikací k porušení základních práv a svobod. Viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1777/07 ze dne 18. 12. 2007. Shodně srov. rozsudek velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího sp. zn. 31 Cdo 152/2010.
[18] Viz ust. § 72 odst. 4, § 80 odst. 2 a § 84 odst. 2 s.ř.s.
[19] Třebaže Ústavní soud v Nálezu charakterizuje opatření podle ust. § 14e Rozpočtových pravidel jako pouhé dočasné pozastavení výplaty dotace, potvrdil, že i takovéto opatření může citelně zasáhnout do právní sféry příjemce dotace. Lze mít za to, že tím spíše dochází k zásahu do právní sféry příjemce dotace rozhodnutím či jiným postupem poskytovatele dotace, kterým s odkazem na ust. § 14e Rozpočtových pravidel příjemci „snížil“ či „krátil“ dotaci s konečnou platností.
[20] Ust. čl. 36 odst. 2 Listiny zní: „Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.“
[21] Srov. Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I.; aj.: Listina základních práv a svobod : komentář, Praha, Wolters Kluwer, 2012, k čl. 36 odst. 2.
[22] Srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2239/07 ze dne 17. 3. 2009.
[23] Srov. např. Odlišné stanovisko soudce Vladimíra Kůrky k Nálezu nebo rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 8 Ans 4/2013 a ze dne 6. 2. 2014, sp. zn. 9 As 132/2013.
[24] Srov. „a contrario“ čl. 41 odst. 1 Listiny.
[25] Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2008, čj. 8 As 47/2005-86 aktivní žalobní legitimace v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (§ 65 a násl. s. ř. s.) bude dána vždy tehdy, pokud s ohledem na tvrzení žalobce není možné zjevně a jednoznačně konstatovat, že k zásahu do jeho právní sféry v žádném případě dojít nemohlo.
[26] Užití analogie je zde legitimováno nutností překlenout tzv. nepravou mezeru v právu, která spočívá v nerovnosti (rozporné s čl. 1 Listiny) vzniklé mezi příjemci dotace, kteří žalobu ve lhůtě podali, a příjemci dotace, kteří tak učinit nestihli, neboť vycházeli z toho, že jim to zákon neumožňuje.
[27] Nález byl sice vydán již dne 16. 6. 2015 a veřejně vyhlášen dne 1. 7. 2015, ale vyhlášen ve Sbírce zákonů byl až dne 23. 7. 2015, a to pod č. 177/2015 Sb. Posléze uvedené datum je rozhodující pro „erga omnes“ závaznost a vykonatelnost Nálezu – viz čl. 89 odst. 1 a 2 Ústavy ve spojení s ust. § 58 odst. 1 a § 57 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
[28] Třebaže tato žaloba je přípustná až po bezvýsledném vyčerpání prostředků ochrany, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k ochraně proti nečinnosti správního orgánu, pro opatření dle ust. § 14e Rozpočtových pravidel se uvedená podmínka neuplatní, neboť žádné takové prostředky nepřipadají v úvahu, jelikož na toto opatření se nevztahují obecné předpisy o správním řízení.
[29] Čl. 1 Listiny zní: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.“ Situace, kdy zákon konstituuje nerovnost mezi určitými skupinami subjektů, která neodpovídá žádnému veřejnému zájmu na zvýhodnění jedné skupiny subjektů a současné znevýhodnění skupiny druhé, představuje porušení čl. 1 Listiny, vyjadřujícího zásadu rovnosti v právech. Srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publ. pod č. 278/2004 Sb.
[30] Čl. 4 odst. 3 Listiny zní: „Zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky.“
[31] Srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 47/04.
[32] Viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3168/09.
[33] Viz rozsudek Městského soudu v Brně čj. 35 C 35/2011-247 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1440/2014. Shodně srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1882/09 ze dne 10. 1. 2013. Opačně srov. rozsudek Krajského soudu v Brně čj. 15 Co 103/2013-325, který však byl na základě dovolání změněn rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1440/2014.
Přímou interpretací a aplikací ústavních norem mohou podle judikatury Ústavního soudu napravit soudy také případnou nečinnost zákonodárce, pokud nabyla protiústavních dimenzí. Srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (252/2006 Sb.).
[34] Čl. 4 odst. 4 Listiny zní: „Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.“