Právnickým osobám s kolektivním statutárním orgánem, které mají zaměstnance, OZ v ustanovení § 164 odst. 3 stanovuje povinnost, pověřit jednoho člena statutárního orgánu právním jednáním vůči zaměstnancům. Neučiní-li tak, vykonává tuto povinnost předseda statutárního orgánu. Po přečtení tohoto ustanovení se však nabízí hned několik otázek.
První z nich je, zda použít na toto ustanovení užší či širší výklad, tedy jak vymezit okruh lidí, vůči kterému bude takové jednání činěno. Když OZ hovoří o zaměstnancích, je nezbytné vzít v úvahu § 6 z. č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v platném znění, a neopomenout na žádnou z forem pracovněprávního vztahu[1]. Otázkou však zůstává, zda by za zaměstnance měli být považováni pouze zaměstnanci stávající, či například i uchazeči o zaměstnání. Není totiž jasné, proč pracovní smlouvu by měla sjednávat osoba oprávněná za společnost jednat dle zakladatelského právního jednání a dodatek by později mohl být sjednáván osobou pověřenou jednat vůči zaměstnancům. Přesto však lze předpokládat, že výklad bude pojat úžeji a ustanovení bude představovat zejména prostředek pro řešení interních záležitostí mezi statutárním orgánem a zaměstnanci.
Otevřenou otázkou zůstává také rozsah oprávnění pověřeného člena. Jasnější stanovisko neposkytuje ani důvodová zpráva k předmětnému ustanovení, která v této části spíše stroze shrnuje jeho text. Lze však dovozovat, že pro případ řešení vnitřních pracovněprávních záležitostí společnosti dochází k přechodu zástupčího oprávnění na pověřeného člena kolektivního orgánu. To však nevede k vyprázdnění funkce kolektivního statutárního orgánu, tedy pokud nedojde k vyčlenění působnosti v oblasti pracovněprávní a oblasti lidských zdrojů ve smyslu § 156 odst. 2 OZ a jejímu spojení v osobě člena kolektivního orgánu pověřeného jednáním vůči zaměstnancům, když §164 odst. 3 OZ nesměřuje na tvorbu vůle v rovině statutárního orgánu společnosti.[2]
Otazníky panují i nad skutečným smyslem tohoto ustanovení pro praktické využití, neboť ten není zřejmý. Věcně totiž neexistuje žádný rozumný důvod, proč by se právní jednání právnických osob vůči jejich zaměstnancům mělo řídit jiným režim než jiná právní jednání. Lze však konstatovat, že předmětné ustanovení by mělo být pojímáno spíše úžeji a směřováno především na zaměstnance, kterým je jeho prostřednictvím dáváno na srozuměnou, s kým mají jednat, existuje-li ve společnosti kolektivní statutární orgán.
Mgr. Renáta Brychtová
[1] Tedy na základě pracovní smlouvy, dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti.
[2] Čížek, V.: Kolektivní statutární orgán obchodní korporace: pověření jednáním vůči zaměstnancům. Obchodněprávní revue, 2015, č. 1, str. 9.