Jak uváděla sama důvodová zpráva k tomuto zákonu, účinná a rychlá exekuce má vést strany sporu k úsilí dosáhnout mimosoudního narovnání sporu zejména proto, aby se vyhnuly nákladům jak nalézacího, tak exekučního řízení. A materiální zainteresovanost soudních exekutorů na výsledcích exekuce pak měla, cituji „nepochybně vést ke zvýšení efektivity vymáhání pohledávek, a to při důsledném zachování ústavních kautel zákonnosti“. Jaká je ovšem realita? Naplnil exekuční řád za dobu své více než desetileté existence a přes více než četné zásadní novelizace tento cíl? Je exekuce skutečně rychlá a účinná? A jak nahlížejí české soudy na nečinnost či poněkud specifickou činnost exekutorů?
Cílem tohoto řekněme zamyšlení není kritika vlastního principu vymáhání pohledávek v rámci exekučního (mimosoudního) řízení, které je jako paralela k soudnímu výkonu rozhodnutí jistě na místě, ale spíše poukázat na dvou, a rozhodně ne zcela okrajových příkladech z praxe, nakolik jdou exekutoři při výkonu své činnosti skutečně do vlastní podstaty věci, nakolik jsou jakožto osoby pověřené k výkonu exekuční činnosti státní mocí aktivní, nakolik svou reálnou činností přispívají k naplnění principu právní úpravy či naopak jednoduše upřednostňují vlastní hmotný nebo, jak sami s oblibou uvádějí, podnikatelský zájem. Současně hned na počátku ale podotýkáme, že otázky přiměřenosti nákladů exekuce jako takové nejsou v centru našich úvah, přestože se zejména v posledních týdnech o přiměřenosti nákladů exekučních řízení, zejména pak v poměru k výši vymáhaných pohledek, na veřejnosti i mezi politiky vedou četné plamenné diskuse. Stejně tak ponecháváme stranou i otázku přiměřenosti postupu exekutorů v případech, kdy zvolený způsob exekuce je zřejmě nevhodný, když cena předmětu, z něhož má být oprávněný uspokojen, značně přesahuje výši vymáhané pohledávky, a to i přes reakce na nedávné opakované a médii dezinterpretované „obstavení“ nemovitého majetku hlavního města Prahy.
Z vlastní mnohaleté praxe s vymáháním dluhů prostřednictvím soudních exekutorů máme za již v zásadě typickou dále popsanou situaci. Poté, co je soudní exekutor pověřen příslušným soudem vymožením konkrétní pohledávky za konkrétním dlužníkem, učiní tzv. standardní úkony, tedy především vyzve k poskytnutí součinnosti příslušné orgány dle ust. § 33 EŘ a banky, navštíví často však již jen fiktivní sídlo či bydliště povinného, případně předvolá povinného a vyzve ho k dobrovolnému splnění povinnosti, kterou mu ukládá exekuční titul, a někdy též k prohlášení o majetku povinného (zpravidla dopisem zaslaným na toto fiktivní sídlo či bydliště, někdy ještě informuje dlužníka na internetových stránkách svého úřadu). Není-li takto zjištěn žádný postižitelný majetek, exekutor ztrácí (a z jeho podnikatelského pohledu se mu ostatně nelze příliš divit) hmotnou motivaci na jakémkoli dalším výkonu exekuční činnosti. Přestává tudíž činit další úkony, které by případně mohly vést k vymožení pohledávky oprávněného; je prostě „nečinný“. Je-li věřitel „zarputilý“ a požaduje po exekutorovi i poté aktivní výkon exekuční činnosti (tedy zejména zjišťování postižitelného majetku povinného), dává za tím účelem exekutorovi podněty, kde se nachází či by se mohl nacházet postižitelný majetek povinného, vyzve zpravidla exekutor oprávněného (věřitele) k zaplacení přiměřené zálohy na náklady exekuce (a přiměřenost zálohy si přitom posuzuje exekutor sám). Nesloží-li oprávněný včas zálohu na náklady exekuce, exekutor exekuci zastaví a vyúčtuje oprávněnému minimální odměnu a náhradu hotových výdajů v paušální částce. Složí-li ale oprávněný zálohu na věci to mnohdy nic nemění a exekutor nezřídka zůstává stejně nečinný. Věřiteli pak nezbývá než přemítat nad reálným naplněním ustanovení § 46 odst. 1 EŘ, podle kterého „Pověřený exekutor postupuje při provádění exekuce rychle a účelně.“
K nečinnosti exekutora, resp. k jeho povinnosti exekutora činit úkony v exekučním řízení bez průtahů se již vyjádřila jak Exekutorská komora ČR (její Kárná komise), tak následně i Nejvyšší správní soud, který v zásadě její posouzení kvitoval. Již v rozhodnutí Kárné komise Exekutorské komory ze dne 9. 10. 2007, č. j. KŽ 21/06 – 71 je jednoznačně uvedeno, že „soudní exekutor musí v řízení postupovat bez zbytečných průtahů tak, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob. Kárný senát ve světle judikatury Ústavního soudu má za to, že průtahy v řízení před soudním exekutorem lze charakterizovat jako nečinnost tohoto exekutora, který neprovádí úkony směřující ke skončení věci v přiměřené lhůtě, i když tato nečinnost nemá zpravidla vliv na zákonnost rozhodnutí.“ Podobnou definici průtahů, jakož i skutečnost, že nečinnost soudního exekutora může založit jeho kárné provinění, senát Kárné komise Exekutorské komory konstatoval též např. v rozhodnutí ze dne 20. 2. 2009, č. j. KŽ 1/08 – 22. Jak je ostatně konstantně judikováno, právo na řízení bez průtahů je součástí práva na spravedlivý proces, jehož se může domáhat každý v každém stadiu řízení. Již tak doba cca jednoho roku (samozřejmě vždy s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu) může být v rámci exekučního řízení považována za průtah (tedy za neodůvodněnou a nepřiměřenou nečinnost exekutora v exekučním řízení) a za porušení povinnosti exekutora postupovat v řízení bez zbytečných průtahů. Je ale v pořádku, aby exekutor dostál svým zákonným povinnostem, když v rámci této „jednoroční“ doby pouze zopakuje formální úkon, například ten, že opět vyzve povinného k dobrovolnému splnění dluhu, nota bene na stejnou fiktivní adresu povinného?
Podle ust. § 50 EŘ může exekutor vyzvat oprávněného, aby navrhl, jakým způsobem má provést exekuci, a označil plátce mzdy povinného či plátce jiného pravidelného příjmu povinného, popřípadě fyzickou nebo právnickou osobu, vůči které má povinný pohledávku (dlužníka povinného) a uvedl důvod této pohledávky. Pokud ale oprávněný označí dlužníka povinného a uvede důvod pohledávky tak, že povinný má pohledávku za společností XXX z titulu stavebních prací prováděných v na stavbě XXX v tom a tom roce, pak taková identifikace majetku povinného byla v konkrétním případě považována za nedostačující, když oprávněný exekutorovi současně nespecifikoval konkrétní výši pohledávky dlužníka povinného a datum její splatnosti. Exekutor při takovémto označení pohledávky zpravidla nehodlá zjišťovat (ověřovat), zda taková pohledávka skutečně existuje; jednoduše z jeho pohledu není dán důvod pro vydání exekučního příkazu přikázáním této pohledávky. To, že lze přikázat i pohledávku, která není dosud splatná, to, že k přikázání pohledávky není nezbytná součinnost dlužníka povinného, exekutora zpravidla zajímat nebude, a to bez ohledu na to, že podle ust. § 30 EŘ nemůže odmítnout provést požadovaný úkon, pokud žadatel o provedení exekuce složil přiměřenou zálohu na náklady exekuce. Patrně netřeba popisovat následné pocity oprávněného, když je nakonec pohledávka za dlužníkem povinného, kterou exekutorovi takto identifikoval, po letech marného úsilí oprávněného vymožena, nikoliv však v rámci exekučního řízení, ale v rámci insolvenčního řízení, které bylo na majetek povinného zahájeno více než o 3 roky později, a v rámci kterého byl oprávněný uspokojen jen v řádu procent své pohledávky za povinným. To vše za situace, kdy je oprávněný ve víře v konečný úspěch nucen financovat do té doby veškeré náklady nejprve nalézacího a poté exekučního řízení, kdy byl skutečně aktivní při dohledávání majetku dlužníka, který by bylo možné exekučně postihnout, a kdy jím označená pohledávka byla do majetkové podstaty zaplacena dlužníkem povinného na pouhou výzvu insolvenčního správce. Závěrečné „vystřízlivění“ oprávněného z vynutitelnosti práva v České republice pak následuje, když v následném soudním řízení proti exekutorovi na náhradu škody způsobené jeho nečinností v rámci exekučního řízení zjistí, že obecný soud takovéto jednání exekutora aprobuje, když nejprve dovodí, že ani 14 měsíční absence jakéhokoliv úkonu v průběhu exekuce nelze považovat za průtah (slovy soudce za nečinnost exekutora, kterou by bylo možno v rámci exekučního řízení považovat za nepřiměřenou) a tedy ani za porušení povinností stanovených exekutorům zákonem, a poté, když odvolací soud doplní odůvodnění tak, že identifikace pohledávky za dlužníkem povinného byla pro nařízení exekučního příkazu prostě nedostatečná. Přitom nepřihlédne k tomu, zda se exekutor vůbec bližší údaje o takové pohledávce pokusil u oprávněného či u samotného dlužníka povinného zjistit. Jistě sice lze souhlasit s argumentem, že činnost exekutora nelze zaměňovat s činností detektivní kanceláře, na druhou stranu ale do jaké míry má oprávněný sám povinnost a zejména pak možnost zjišťovat a identifikovat majetek povinného do takových podrobností, jak v daném případě dovodil soud, a nahrazovat tak vlastní exekuční činnost, ke které je exekutor ze zákona povinen a za níž je nakonec i honorován. To vše za situace, kdy výměna exekutora podléhá takovým procedurám, že je patrně pro oprávněného efektivnější se smířit s tím, že v exekuci nevymůže nic a k nákladům na prosazení práva, které do té doby financoval, přidá navrch náklady na bezvýslednou exekuci. O tom je už ale druhá, také životní zkušenost popsaná níže.
Dalším případem při vymáhání pohledávek v rámci exekučního řízení, který je oprávněně trnem v oku všech těch, kteří se snaží vynutit právo s využitím exekutorských úřadů, je řekněme „střet zájmů“. Jde o situace, kdy u jednoho exekučního úřadu probíhá proti jednomu povinnému více exekučních řízení z podnětů různých oprávněných osob. V takovém případě je exekutor ze zákona povinen provádět exekuce v tom pořadí, v jakém mu byla doručena usnesení o nařízení exekuce. Což o to, pokud by si snad při podání návrhu na nařízení exekuce byl oprávněný této „drobnosti“ vědom a byl předem srozuměn s tím, že jeho pohledávka se uspokojí teprve poté, až se uspokojí pohledávky všech těch, kteří iniciovali řízení před ním, nejspíše by volil hned na počátku exekutora jiného. Netřeba zdůrazňovat, že problém vykrystalizuje teprve až tehdy, když je oprávněný po zahájení exekuce vyrozuměn exekutorem o tom, že povinný nemá žádný postižitelný majetek na účtech u peněžních ústavů ani majetek dohledatelný v katastru nemovitostí či registru motorových vozidel, a je tudíž exekutorem vyzván ke složení zálohy na náklady exekuce, nechce-li připustit zastavení exekuce bez reálného výsledku. Podle schématu popsaného v předchozím případu oprávněný, pokud složí zálohu na náklady exekuce, začne dle možností sám aktivně dohledávat majetek povinného, který by bylo možné exekučně postihnout. Pokud je ale nakrásně úspěšný, exekutorovi identifikuje postižitelný majetek a tento je nakonec i efektivně postižen, nemá oprávněný ještě zdaleka vyhráno. Teprve totiž v tomto okamžiku zjistí, že jeho pečlivé úsilí posloužilo nikoliv jemu, ale věřiteli, který u téhož exekutorského úřadu započal s vymáháním dříve, a samozřejmě i samotnému exekutorovi k jeho procentní odměně z vymožené částky. Oprávněný pak bude nejspíše exekutorovi nadosmrti spílat, že jej o takovémto „střetu zájmů“ neinformoval předem. Exekutorovi ale postačuje se úspěšně odvolat na jeho zákonnou povinnost provádět exekuce v tom pořadí, v jakém mu byla doručena usnesení o nařízení exekuce, a diskuse tím skončí. V tom okamžiku začne oprávněný logicky uvažovat o změně exekutora, zejména je-li pořadí jeho pohledávky na hony vzdáleno jakémukoliv reálnému uspokojení. Jaké je ale jeho překvapení, když od soudu uslyší, že změna exekutora nepřichází za této situace v úvahu, protože důvody zvláštního zřetele hodné, kdy je možné exekutora vyměnit, nespočívají v „nevýhodě“ oprávněného, pokud se týká pořadí uspokojení jeho pohledávky. Důvod zvláštního zřetele hodný vyžadovaný ust. § 44b EŘ naplněn nebyl, a proto citovaný soud výměnu exekutora k odvolání dlužníka zrušil. Železná logika, nad kterou zůstane rozum stát, řeknete si, a přitom je to realita. Soud takto rozhodl dokonce za situace, kdy exekutor neúnosnost postavení oprávněného uznal a se svojí výměnou vyslovil souhlas. Jistěže někoho napadne, že kýženého efektu (odmyslíme-li ovšem potřebu neskonalého optimismu v reálnou vynutitelnost práva cestou jiného exekutora) lze dosáhnout ukončením exekuce a jejím opětovným započetím s odstupem času u jiného exekutorského úřadu, to už ale mohou být nenávratně pryč i poslední zbytky majetku povinného. Věřitel nad to nemá nikdy jistotu, že se jeho situace pouze u jiného úřadu nebude opakovat. Doufejme, že připravovaná novela exekučního řádu tyto nelogičnosti zákona adresuje a nabídne pro tyto situace řešení přijatelná i pro oprávněné. Současně s tím pak nezbývá než si přát, aby v činnosti soudů do budoucna nepřevládal při interpretaci právních norem nesmyslně přepjatý formalismus, ale zdravý rozum a cit pro nalezení toho, kde právo je.
Závěrem podotýkáme, že nám nešlo a nejde o paušalizaci činnosti všech exekutorů a o to méně pak soudců, a jistě (alespoň v to pevně věříme) jsou i exekutoři, kteří berou svoji práci zodpovědně. Mnohem spíše nám šlo o to, podělit se o své zkušenosti s ostatními ve víře v hledání a snad i nalezení vetší míry vynutitelnosti práva v České republice v reálném čase.
JUDr. Pavel Holec, advokát
JUDr. Anna Bartůňková, advokátka
HOLEC, ZUSKA & Partneři