Právo zaměstnavatele převést zaměstnance bez jeho souhlasu na práci jiného druhu, než byl sjednán v pracovní smlouvě, a jeho soulad s ústavním pořádkem bude posuzovat Ústavní soud.
Podle ustanovení § 41 odst. 3 zák. ř. 262/2006 Sb., zákoník práce, v platném znění (dále jen „zákoník práce“), platí, že „Není-li možné dosáhnout účelu převedení podle odstavců 1 a 2 převedením zaměstnance v rámci pracovní smlouvy, může ho zaměstnavatel převést v těchto případech i na práci jiného druhu, než byl sjednán v pracovní smlouvě, a to i kdyby s tím zaměstnanec nesouhlasil.“ Jedná se zejména o případy, kdy zaměstnanec nemůže konat dosavadní práci ze zdravotních důvodů (viz ust. § 41 odst. 1 zákoníku práce a za podmínek tam uvedených), nebo byla-li zaměstnanci dána výpověď z důvodu, že nesplňuje předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce, nebo z důvodu, pro který by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo bylo-li proti zaměstnanci zahájeno trestní řízení pro podezření z úmyslné trestné činnosti spáchané při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním ke škodě na majetku zaměstnavatele (viz ust. § 41 odst. 2 zákoníku práce a za podmínek tam uvedených).
Nejvyšší soud nyní navrhl, aby Ústavní soud citované ustanovení § 41 odst. 3 zákoníku zrušil. Podle Nejvyššího soudu je toto ustanovení neslučitelné s ústavním pořádkem, konkrétně je v rozporu s ústavně zaručeným právem na svobodnou volbu povolání a porušením zákazu nucených prací. Podle Nejvyššího soudu by převedení na jinou práci v situacích předvídaných ustanovením § 41 odst. 1 a 2 zákoníku práce mělo být ponecháno na vůli zaměstnance, zda na takovou změnu pracovního zařazení spočívajícího ve změně sjednaného druhu práce přistoupí či nikoliv. Nejvyšší soud uvedl, že je přesvědčen, že v případě neexistence ustanovení § 41 odst. 3 zákoníku práce by ustanovení § 41 odst. 1 a 2 zákoníku práce, a to při zachování respektu k zaměstnancem projevené vůli, smluvnímu pojetí pracovněprávního vztahu a při dodržení zásady, že „smlouvy se mají dodržovat“, měla být vyložena tak, že zaměstnavatel je v případech stanovených v § 41 odst. 1 „povinen“ a v případech stanovených v odst. 2 „může“ zaměstnanci „učinit návrh na změnu jeho pracovního zařazení“.
Podrobné odůvodnění Nejvyššího soudu lze nalézt v jeho návrhu doručeném Ústavního soudu dne 24. 10. 2024 na tomto odkazu:
Případ, který je v základu návrhu na zrušení citovaného ustanovení zákoníku práce, zastupovala před soudem I. stupně a odvolacím soudem JUDr. Anna Bartůňková.