Z jednoho rozhodnutí, které nám bylo poskytnuto, si dovolíme citovat výňatek:
„Odvod za porušení rozpočtové kázně dle ust. § 44a odst. 4 písm. c) činí dle části IV. „Sankce a odvody“, bodu 2 odst. 2 rozhodnutí částku ve výši hodnoty veřejné zakázky, k níž se porušení rozpočtové kázně vztahuje, tj.…Kč (přímé výdaje) + podíl (12%) nepřímých nákladů, tj. celkem….Kč.
Avšak s ohledem na konstantní závěry NSS (např. Rozsudky 7 Afs 107/2008, 7 Afs 91/2013, 2 As 106/2014) a na ně navazující či z nich vycházející judikaturu krajských soudů (např. Rozsudky 2 Afs 49/2013, 62 Af 22/2013) je správce daně povinen vždy zvažovat okolnosti konkrétního porušení rozpočtové kázně a zabývat se jeho závažností, neboť výše odvodu za porušení rozpočtové kázně jako následek porušení právní povinnosti musí splňovat základní zásadu proporcionality zásahu veřejné moci do subjektivních práv daňového subjektu.
S přihlédnutím k pravidlům uvedeným v Pokynu č. GFŘ-D-17, pravidlům Evropské komise COCOF 07/0037/03 a k judikatuře Soudního dvora Evropské unie, a dále ke skutečnosti, že v tomto případě žádný jiný uchazeč nabídku nepodal, správce daně posoudil míru závažnosti porušení a s ohledem na požadavek shodného rozhodování v identických nebo obdobných případech stanovuje odvod ve výši 25 % z částky dotace použité na uvedenou veřejnou zakázku.“
Je zjevné, že finanční úřady se nechaly „inspirovat“ dnes již konstantní rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu, který své závěry velmi dobře shrnul právě ve výše zmíněném rozsudku sp. zn. 2 As 106/2014. Z rozsudku citujeme:
„Stěžejní otázkou, která tedy v nyní projednávané věci vyvstala, je to, zda má správce daně možnost, resp. povinnost zabývat se při každém porušení rozpočtové kázně jeho závažností či jinými okolnostmi tohoto pochybení, a zda má s ohledem na to také povinnost přiměřeně snížit výši vyměřeného odvodu, i když nebylo uvedené pochybení poskytovatele dotace výslovně označeno jako méně závažné.
Z předchozí uvedené judikatury, která se otázkou výše odvodu za porušení rozpočtové kázně zabývala, je zřejmé, že je judikatura zdejšího soudu v tomto ohledu jednotná a reflektující, že při stanovení výše odvodu je třeba zvažovat okolnosti konkrétního porušení rozpočtové kázně a vycházet z principu proporcionality mezi závažností tohoto porušení a výší za ně předepsaného odvodu. Z uvedené judikatury plyne, že v každém konkrétním případě je třeba vážit, zda je důvod k odvodu v plné výši čerpaných či poskytnutých prostředků státního rozpočtu, či k odvodu odpovídajícímu konkrétnímu dílčímu pochybení.“
Výše popsaný princip proporcionality je jednou ze základních zásad obecně platných pro rozhodování správních orgánů. Jestliže podle jiné, a dnes již stejně tak ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu, má poskytovatel dotace vůči příjemci dotace postavení správního orgánu, neboť poskytování dotací spadá do oblasti správy veřejných financí, potom si lze těžko představit, že by se princip proporcionality nevztahoval i na postupy v případě „sankcí“ ze strany poskytovatelů dotace.
Bohužel jsme se v minulosti několikrát setkali s naprosto neúměrnými „sankcemi“ v podobě „krácení, odnětí, nevyplacení“ dotací za naprosto marginální, mnohdy administrativní pochybení, a to s odvoláním na „nemožnost“ snížení sankce pro nedostatek takového ustanovení v příslušném právním aktu o poskytnutí dotace. S ohledem na výše uvedené si lze snadno domyslet, jak asi bude k takovýmto případům přistupovat soud.
JUDr. Karel Zuska
AK HOLEC, ZUSKA & Partneři