Za pracovní cestu, při které je zaměstnavatel podle zákona povinen poskytovat zaměstnanci cestovní náhrady (např. jízdní výdaje, výdaje na ubytování, stravné apod.), se považuje doba od
Naše společnost zaměstnává několik zaměstnanců, kteří vytvářejí design jejích provozoven a prakticky denně cestují v rámci celé ČR. Tito zaměstnanci mají v pracovních smlouvách uvedeno jako místo výkonu práce Českou republiku a jako pravidelné pracoviště své trvalé bydliště. Jakým způsobem se u nich určí doba strávená v práci a na pracovní cestě ?
K jednoznačnému určení doby výkonu práce, případných přesčasů a doby strávené na pracovní cestě u Vámi uvedených zaměstnanců je třeba v pracovních smlouvách, popř. pomocí vnitřního předpisu určit nejen místo výkonu práce a pro účely poskytování cestovních náhrad tzv. pravidelné pracoviště, ale zároveň pevně stanovit pracovní dobu zaměstnanců.
Za pracovní cestu, při které je zaměstnavatel podle zákona povinen poskytovat zaměstnanci cestovní náhrady (např. jízdní výdaje, výdaje na ubytování, stravné apod.), se považuje doba od nástupu zaměstnance na cestu k výkonu práce do jiného místa, než je jeho pravidelné pracoviště, včetně výkonu práce v tomto místě až do návratu zaměstnance z této cesty. Místo nástupu a výkonu práce, dobu trvání, způsob dopravy a ukončení pracovní cesty včetně dalších případných podmínek určuje zaměstnavatel. Zaměstnanci Vaší společnosti jsou tedy na pracovní cestě od okamžiku, kdy opustí své trvalé bydliště a od tohoto okamžiku jim vzniká nárok na poskytnutí cestovních náhrad. Pokud doba, kterou zaměstnanec stráví na pracovní cestě jinak než plněním pracovních úkolů (např. řízením vozidla), spadá do jeho pracovní doby, mzda se zaměstnanci nekrátí a pokud by mu v důsledku systému odměňování ve Vaší společnosti mzda ušla, přísluší mu náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku. Z tohoto důvodu je také zákoníkem práce explicitně vyloučeno uplatňovat při pracovních cestách zaměstnanců některou z forem pružné pracovní doby.
V průběhu stanovené pracovní doby tedy zaměstnanci na služební cestě v zásadě náleží dohodnutá nebo mzdovým předpisem určená mzda i cestovní náhrady bez ohledu na to, zda zaměstnanec vykonává pro zaměstnavatele práci nebo např. řídí vozidlo do určené provozovny nebo z ní. Za dobu nebo část doby strávenou na pracovní cestě, která nespadá do stanovené pracovní doby, nenáleží zaměstnanci mzda ani náhrada mzdy, ale pouze cestovní náhrady. Těžko si však lze představit, že by zaměstnanec opouštěl své pravidelné pracoviště tak, aby byl v určené provozovně na začátku pracovní doby a opouštěl ji až po jejím skončení, ledaže tak učiní na příkaz zaměstnavatele. V takovém případě se doba, kterou zaměstnanec strávil na cestě z místa pravidelného pracoviště a zpět považuje za přesčas, který zaměstnavatel proplácí nebo kompenzuje náhradním volnem, pokud si se zaměstnancem v pracovní smlouvě nedohodl, že mzda byla sjednaná již s přihlédnutím k případné práci přesčas v rozsahu zákonem stanoveného limitu, který může být zaměstnanci nařízen.
Pavel Medek
HOLEC, ZUSKA & Partneři